Listopad 2005

Podzimní

26. listopadu 2005 v 16:04 | pepáš |  Ze Sněhové země
Kdepak japonský podzim.... I když se nepodíváme do slavných kjótských zahrad, abychom zjistili, jak je jejich tvůrci naladili na období, kdy se listí zbarví do ruda, úplně stačí toulat se po okolních parcích a zahradách, aby byl člověk doslova přesycen podzimní náladou. Sušená ředkev podél cest, havrani na větrem odrané haluzi a vedle nich tu a tam oranžově svítící tomely kaki....
Ale hlavně kójó, tedy rudé listí, které rozsvěcuje zahrady i hřebeny hor vypínající se hned za našimi humny. I když ty hory... díky hřebenu Ečigo, který prefekturu Niigata odděluje od zbytku tolikrát slunečného zbytku Japonska, tady máme hodně, ale hodně často docela deštivo.
Dneska jsme se vypravili do Teramači, v překladu Města chrámů (součást Džóecu), což docela sedí, protože jen co vylezete z jednoho chrámu, už stojíte v zahradě chrámu jiné buddhistické sekty. Skoro jako by se člověk ocitl v Kjótu, i když tu samozřejmě nejsou tak slavné a prastaré temply. Většina zahrad už byla schovaná pod brněním z jukigakoi (viz. související článek), někde se pilně pracovalo na zazimování borovic, na několika místech už měli fošnami zakryté chrámové schodiště a ponechaný jen malý vchod.
Ale momidži! Jejich barvy člověka dostanou. Momidži je druh japonského javoru s pětičetnými listy, ostatním javorům se říká kaede. Japonci jsou přesvědčeni, že právě listí javorů momidži se na podzim převlékne do nejkrásnějších barev. (A zdá se, že mají pravdu.) Také existuje výraz momidžigari, což doslova přeloženo znamená lovení momidži, čili vyrazit do zahrad a lesů a s tiše žasnout, cože to ta příroda pořádá za ohňostroj.
V Niigatě si barevného listí užíváme nadmíru (je to ještě umocněno tím, že se zároveň radujeme z toho, že přestalo pršet a je možné konečně vystrčit nos z domu), v oblasti Kantó, tedy v okolí Tokia, je letos docela dost stromů, které přeskočily fázi převlékání a rovnou shodily všechno listí. Mluví se o poměrně vysokých podzimních teplotách a také o vlivu kyselých dešťů. Kdoví?
Krásné kójó je prý k vidění v Nikó, místě ležícím severozápadně od Tokia, kde se v lesích rozkládá mnoho svatyň a chrámů postavených jako mauzoleum sjednotitele Japonska Tokugawa Iejasua. A aby toho nebylo málo, o kus dál narazíte na jezero Čúzendžiko a vodopád Kegon taki. Byl jsem tam loni v létě, tak si jen představuji, jak to tam asi vypadá.

Pracovní

26. listopadu 2005 v 15:02 | pepáš |  Pracovní záležitosti
Jak jste jistě postřehli, přibyla od příspěvku věnovanému těhotným otcům k českému textu japonština. Pokud se vám objevuje rozsypaný čaj, stačí si stáhnout podporu japonských znaků, a bude se vám zobrazovat...japonský čaj. Pokud nemáte podporu japonštiny na instalačních discích, zdarma si ji stáhněte. Nechceme vás nijak zbytečně trápit, ale jednak mezi čtenáři blogu přibylo několik japonských přátel, druhak je překládání dobrým cvičením pro niko (aby definitivně nezapomněla češtinu). Už sice nepíšeme japonštinu do názvu článku, nicméně se vás chceme zeptat, jestli vám současná úprava vyhovuje, nebo zda-li byste radši viděli české a japonské články odděleně. Napadá-li vás cokoli jiného v souvislosti s formou a obsahem tohoto blogu, sem s tím, hezky nám to napište. A aby tehle příspěvek nebyl úplně mizerným povídáním, přidáváme vážku, kterou se nám včera podařio vyblejsknout.
A aby se neřeklo, navrch dáme ještě pár informací z uplynulého týdne.
Řekami táhnou lososi. Na návštěvu přijel ruský prezident Putin a jedná s premiérem Koizumim mimojiné o severních ostrovech zabraných po válce Sovětským svazem. Na Kjúšú probíhá turnaj sumó, dobře si vede i bulharský borec Kotoóšú. Vypadá to, že na japonský trůn bude moci usednout žena, souhlas vyslovil císařský dvůr, teď záleží jen na Parlamentu. Média žijí aférou nájemních domů postavených za levný peníz, a tedy neodolných vůči zemětřesení. Podle odborníků by nevydržely ani stupeň 5, takže co teď s nájemníky, kteří ne zrovna za levný peníz koupili byty v těchto domech (a co s firmami a architektem, kteří porušili vůči zemětřesení přísné japonské normy).
TOPlist

Až se zima zeptá...

26. listopadu 2005 v 13:56 | pepáš a niko |  Ze Sněhové země
Jak jsme napsali hned v úvodu, přistěhovali jsem se do sněhové země, a nic naplat - podle toho to tady začíná vypadat. Zatím ovšem žádné obavy, kromě občasných krup zatím na zem nepadla ani vločka. Ale přípravy na zimu jsou už v plném proudu. Podél silnic se objevují štíhlé tyče označující krajnici, a upřímně - při pohledu na jejich délku mi trochu vysychá v krku. Na hlavních tazích však prý v zimě teče voda, takže povrch nezamrzá a nově napadlý sníh je průběžně odplavován (pokud ovšem přes noc nenapadne půl metru sněhu).
Už jsme také mluvili o kvalitě zdejšího sněhu, takže je nabíledni, že před nadílkou těžkého mokrého sněhu je třeba ochránit především zahrady. Aby nedošlo k polámání větví stromů a vůbec ke kalamitě v zahradách a parcích, už dobré dva týdny místní pilně pracují na takzvaných jukigakoi, do slova přeloženo na sněhových ohrádkách či zábranách. I my jsme přiložili ruce k dílu, i když jsme romanticky nepodvazovali větve borovic, ale jen zhruba do čtyř metrů bednili vchod do budovy, abychom se v zimě dostali do školy. (Při práci všichni soucitně hleděli na okna nešťastníků, kteří bydlí v přízemí. Kdoví kolik denního světla si ještě užijí, než se na několik měsíců potopí do bílé tmy. Pro pořádek dodávám, že my jsme dostali bydlení v prvním patře, takže si možná budeme moci odpustit schody a vyrážet rovnou z balkónu.)
Ale zpět k jukigakoi. Snad po všech zahradách v okolí pomalu vyrůstají malé i obrovské konstrukce,
většinou z provazů a bambusových tyčí, a odívají tak město do zvláštní atmosféry očekávání prvního sněhu. Borovice, keře a záhony se skryly za mříže a pyramidy z tyčí, jen tu a tam vykukuje odvážlivá větev. Pod hradem Takada, nedaleko od nás, už mají hotovo, v plném proudu je stavění sněhových ohrad v nedalekém Teramači, tedy Chrámovém městě.
雪囲い
以前にも書いたとおり、私たちは雪国に引っ越してきました。雪の季節はまだまだですが、町の様子はさすがに、雪国らしくなってきましたよ。冬支度が本格的になってきたんです。道路沿いには道の端を示す細い棒が立てられるんですが、その高さ(つまり予想される雪の深さ)を見たとき、正直言って息をのみました。とはいっても、冬の間大通りには水が流れ、道路の凍結を防ぐとともに、新しい雪は絶えず洗い流されていくそうです(一晩の降雪量がで50センチに達さなければ、の話ですが。
こちらの雪質については以前にも書いたので、皆さんもうお分かりかと思いますが、重くて湿った雪から庭を守る必要があるんです。木の枝が折れ曲がったり、庭や公園が災難に見舞われたりしないように、もう2週間ほど前から、この地方では『雪囲い』というものを取り付け始めています。僕たちも、雪囲いの設置に手を貸しました。松の枝を結びつけるようなロマンティックな仕事ではなくて、冬の間学校まで行けるように、建物の入り口に高さ4メートルの囲いを取り付ける作業でした(作業中は、みんなそろって1階に住んでいる不運な人のことを思っていました。誰だって、何ヶ月も白い闇の中に閉ざされてなんかいたくありませんものね。ちなみに、僕たちは2階に住んでいます。つまり、冬の間は階段を使わずにベランダから直接出入りすることになるかもしれないということです)。
雪囲いの話に戻りましょう。竹の棒と縄で作られた大小さまざまな雪囲いが増え始め、この辺りの街は独特の雰囲気をまとって最初の雪を待っています。松や植え込み、花壇は棒でできた格子やピラミッドの陰にかくされ、その間からは太い枝だけが顔をのぞかせています。高田城のあたりの雪囲いはもう取り付けられています。今はその周辺の寺町が、雪囲い設置のピークを迎えているようです。

Svátek šičigosan

24. listopadu 2005 v 15:44 | pepáš a niko |  Ze Sněhové země
Svátek šičigosan
七五三
Pod tím zvláštním jménem se skrývají v podstatě jen tři číslovky - 7, 5 a 3. Tedy věk, ve kterém děti oblečené ve sváteční kimona spolu s rodiči navštíví svatyni či chrám, aby společně oslavili to, jak děti pěkně rostou a pomodlili se, aby rostly dál, aby byly zdravé a šlo jim to ve škole. Původně se jedná o šintoistický svátek, ale dnes najdete skupinky rodin mířících jak ke svatyním, tak k buddhistickým chrámům. Je to projevem japonského chápání náboženství, které narozdíl od našeho přísného monoteismu naprosto bez obtíží kombinuje jak původní japonský šintoismus, tak z Číny importovaný buddhismus. Svátek připadá na 15. listopad, což je den považovaný ve všech ohledech za šťastný, ale není výjimkou potkat rodiny se svátečně oblečenými dětmi třeba o týden dříve. Spolu s přechodem na západní kalendář se totiž oslabilo i povědomí o šťastných a nešťastných dnech, o dnech, kdy je vhodné dělat to a vyvarovat se onoho. Stejně tak se změnilo i počítání věku. Dříve bylo zvykem započítat i rok strávený v maminčině lůně, což je docela spravedlivé, zvláště vzpomenu-li si na našeho raubíře a noci strávené tančením a cvičení v bříšku. Teď už se v Japonsku počítají léta stejně jako u nás, tedy od narození.
Ale proč zrovna tři, pět a sedm let? V tradičním uspořádání japonské vesnice nebylo obvyklé, aby bylo dítě automaticky přijato od malička za člena komunity. Teprve po obřadu šičigosan se mohlo zapojit mezi ostatní děti a získalo práva a povinnosti. Do třech let se dětem stříhaly vlasy, teprve poté se nechaly růst a při prvním obřadu šičigosan, zvaným kamioki, se jak chlapcům, tak dívkám svázaly do uzlu karakomage. Pátý rok věku byl původně vyhrazen pouze chlapcům, kteří v ten den při obřadu hakamagi poprvé oblékli kalhoty hakama, které se nosí ke kimonu. Už ale během historického období Heian (794-1192) se tohoto obřadu mohla zúčastňovat i děvčata. A tak je tomu i dnes, kdy se děti bez ohledu na pohlaví vypraví do svatyně třikrát za život. Původně pouze dívkám vyhrazený poslední obřad, konaný v sedmém roce věku, se dnes totiž vztahuje i na chlapce. Slavnost se jmenuje obitoki, čili zavázání pásu obi. V tento den si mohla děvčata poprvé místo provázku ovázat kimono zdobeným pásem.
Jak je na první pohled zřejmé, všechny milníky v životě dětí měly co dělat s oblečením, respektive s vizáží. I v současnosti je svátek šičigosan příležitostí předvést se v krásném kimonu a na památku pořídit fotografii u profesionálního fotografa. Klukům kalhoty hakama a široké rukávy kimona náramně seknou (už se těším na našeho zbojníka), holčičky možná zvláště díky tradičnímu silnému japonskému líčení vypadají jako panenky. Malá slečinka na našem snímku ochotně zapózovala a všem vyrazila dech, jak hlavu mírně sklonila na stranu - no asi dobře věděla, jaká je správná pozice japonských krásek. Opravdová profesionálka. A jak odkráčela vznešeným krokem směrem k hlavní síni... jako by se chtěla v budoucnosti stát maiko, mladší sestrou v Evropě dobře známé geišy.
(Ještě poslední informace, fotili jsme v chrámu Zenkódži v Naganu. )
七五三は文字通り7、5、3の数からつけられた名前です。7歳、5歳、3歳になると子どもたちは着物を着て、両親と共に神社あるいはお寺にお参りし、成長を祝い、さらに大きくなること、健康であること、成績がよくなることなどをお祈りします。 もともとは神道のお祭ですが、現在では神社でもお寺でも、七五三のお参りに向かう家族の姿が見受けられます。これは日本人の信仰意識において特徴的なもので、私たちが固く信じる一神教とは異なり、日本生まれの神道と中国生まれの仏教はまったく問題なく交じり合っています。 七五三の日取りは11月15日です。この日は吉日だと考えられています。 しかし、その1週間くらい前から、着物を着た子どもたちをお参りに連れて行く家族の姿を見ることも珍しくありません。西暦を使い始めるようになって以来、日本人が伝統的に持っていたハレの日、ケの日の意識は薄れてきています。 同様に、年齢の数え方も変わりました。かつて年齢は、母親のおなかにいるときから数えられていたのです。うちの奥さんのお腹の中で夜になると踊ったり体操したりしているおチビさんのことを考えると、それってなかなか理にかなったことだと思います。現在では、日本人も私たちと同様、生まれたときから年齢を数えるようにしています。
それにしても、どうして3歳、5歳、7歳なんでしょう ? かつての伝統的な日本の村落社会では 、子どもたちはすんなりコミュニティーのメンバーとして受け入れられるというわけにはいきませんでした。まずは七五三の儀式を経て、そこで初めて村の子どもグループの一員となり、権利と義務を担うようになったのです。3歳までの間、子どもは髪を切ることもありますが、その後は伸ばし始めます。そして、『髪置き』と呼ばれる最初(3歳)の七五三儀式のときに、男の子も女の子も伸びた髪を『唐子まげ』という髪型に結い上げたのです。5歳の七五三は、もともと男の子の儀式でした。この儀式は『袴着』とよばれ、この日初めて袴を穿きました。しかし、平安時代には女の子も5歳の七五三をお祝いしていた時期があったようです。今では男の子も女の子も一生のうち三回、七五三のお参りをします。もともと最後の7歳の儀式は女の子のものでしたが、現代では男の子もお参りします。 7歳の儀式は本来『帯解』と呼ばれ、それまでの紐に変わって初めて帯を結う儀式でした。
一見して明らかなように、人生の節目において子どもたちは着物、見た目に何かしら変化をつけます。現代でも七五三は、きれいな着物を着てプロのカメラマンに記念写真を撮ってもらう機会でもあります。 男の子の袴と大きな袖の着物はものすごくよく似合うし(うちのおチビさんが着る日を、今から楽しみにしています)、女の子は伝統的な日本のお化粧のせいもあるのでしょうが、人形のように見えます。写真のお嬢さんは、日本人の正しい美の形をよく知っているかのように首をかしげてポーズをとってくれ、私たちはみんな息をのみました。まさにプロフェッショナルです。それに本堂に向かう気取った足取り…将来は、舞妓さんになりたがってるんでしょうか。
(長野市、善光寺にて )

Těhotenství na zkoušku

23. listopadu 2005 v 4:53 | pepáš a niko |  O docela malých medvědech
Jak dobře známo, bojuje Japonsko s rekordně nízkou porodností, a proto se některá města, mezi něž patří i naše Džóecu, rozhodla k aktivní podpoře rodin čekající potomka. Nejedná se o masivní finanční injekce, ale třeba o prohlídku u zubaře každý měsíc zdarma (což při cenách u japonského zubaře znamená docela výraznou úlevu), dále jakousi obdobu naší mateřské (sice to opravdu není horentní suma, ale vyplácet takovéto dávky není v Japonsku úplně běžné) a v neposlední řadě také akce zvané papamama kjóšicu.
Pod roztomilým názvem se skrývají kurzy pro nastávající rodiče. I zúčastnili jsme se, naučili se několik triků ohledně koupání malých špuntíků, byli jsme poučeni o správném kojení a čištění zubů (to vše docela nenásilnou příjemnou formou), ale zcela zásadním zážitkem se stalo nenadálé otěhotnění několika tatínků.
Nenechal jsem si také ujít příležitost na vlastním těle pocítit, jaké to je, když vám vyroste pivní mozol, ale místo zlatavého moku se v něm skrývá malý zbojník. Závaží mělo zhruba sedm kilo. No, chození po schodech ještě ušlo, ale při sedání a lehání - než najdete rovnováhu, chvilku to trvá. A pak, i když si lehnete, stejně vás břicho táhne ke dnu. Nutno říci, že pro Čechy to není zas až tak nová zkušenost. Když se člověk dobře podívá kolem sebe, najde bez obtíží desítky mužů zhruba v sedmém až osmém měsíci.
Zkusil jsem si to, a i když je to u drahé polovičky roztomilé a najisto nabývá tvaru dole pěkně zakulacené hruštičky, jsem pevně rozhodnut neotěhotnět a nenaplnit si břich pivem (což se mi při cenové hladině piva v Japonsku aspoň prozatím bezpochyby nepodaří) !
よく知られているように、日本は記録的な少子化の問題を抱えています。そこで、上越市を含む一部の自治体では、出産を控えた家族に対して積極的な支援を行っています。金銭的に手を差し伸べるだけでなく、たとえば毎月行われる無料歯科検診(日本の医療費を考えるとこれはかなり助かります)とか、産休育休期間の助成金(高額というわけにはいきませんが、それでも日本ではこういった金銭的援助は、一般的なものではありません)、そして特筆すべきが『パパママ教室』です。
こんなかわいらしい名称がついていますが、これはつまり出産を控えた両親を対象に行われる、いわば準備教室です。私たちもこのパパママ教室に参加し、赤ちゃんのお風呂の入れ方や授乳の仕方、歯みがきの仕方などを学びました(と言っても授業という感じではなく、親しみやすいものでした)。中でも最も印象的だったのは、何人かのお父さんたちが味わった「妊娠体験」です。
もちろん僕もこんな特別なチャンスを逃しませんでした。ビール腹の中身が琥珀色の液体のかわりに小っちゃな赤ちゃんなんて、いったいどんな気分でしょう? 重さは約7キロ。階段の上り下りはまだ大丈夫だったけど、座ったり横になったりはバランスをとるまでちょっと時間がかかりました。そして、横になれたとしても、お腹が体に食い込んでくるんです。まあ、チェコ人にとってはそんなに目新しいことでもない、といえるでしょうか。周りを見渡してみると、妊娠7ヶ月8ヶ月ばりのお腹をした男の人なんて、ざらにいますもんね。
こういったことを経験してみて、固く決心しました。たとえうちの奥さんのお腹がかわいらしくて、まぁるい洋ナシみたいに育ってくるのは間違いないとしても、僕は絶対妊娠しないし、おなかをビールでいっぱいにしたりもしないって(とはいえ、日本のビール価格を考えると、今のところそれはとても無理ですけどね)!

Definice koncentračního tábora

22. listopadu 2005 v 15:50 | pepas |  Hovory u dýmky a šálku čaje
Na úvod díky České televizi, že vysílá své zprávy po internetu. Můžete si přečíst desítky, byťzajímavých, článků a komentářů, nechat se zahltit milióny faktů, co se jich jen na síti povaluje, ale přece jen se při jejich čtení nedostaví takový ten pocit plný důvěry, jako když se koukáte na televizní zprávy. Něco se před vámi děje, skuteční lidé něco říkají, skoro by se toho dalo dotknout, jak je to skutečné, a tak snadné je tomu uvěřit. Síla televize....
Někdy je to síla v jiném slova smyslu. To když jsem se koukal na nedělní Události a především na reportáž věnovanou koncentráku pro Romy v Letech, respektive výrokům, které na toto téma pronesl komunista Ransdorf. Co čas od času do éteru vypouštějí a jakými teoriemi se ohánějí komunisté, mě ani tak moc nepřekvapuje - ne že bych rezignoval a nedoufal, že jednou si prostě víc lidí řekne, že jedna a jedna jsou zkrátka dvě a komunismus, minimálně tak, jak ho prezentuje místní rudá partaj, je naprosto jalová teorie, případně že si víc a víc lidí rozšíří obzory, stejně jako v historii zběhlý poslanec Ransdorf, a dojde jim, že nejen v české kotlině, ale na celém světě, způsobil komunismus takové škody a křivdy, že za nimi zaostávají i Hitlerova válečná zvěrstva včetně konečného řešení. Ale zpět - do židle mě zarazil výrok historika Akademie věd Jana Němečka, který prohlásil, že tábor v Letech u Písku nebyl klasickým koncentračním táborem, pouze soustřeďoval toto etnikum a připravoval ho v podstatě na likvidaci v plynových komorách. Sice jsem nepoužil uvozovky, ale myslím, že jsem citoval docela přesně, protože, neschopný uvěřit tomu, co jsem uslyšel, jsem si tuto větu pouštěl několikrát dokola.
Pokud toto prohlásí soudní znalec v oboru historie, nedivím se, že v Čechách není možné jasně odsoudit zvěrstva, která v minulosti páchali nacisti a komunisti. Co tedy, proboha, je koncentrační tábor? Není sloveso koncentrovat synonymem ke slovu soustřeďovat. Je rozdíl v tom, zda-li etnikum soustředím, pak ho nacpu do dobytčích vagónů a zplynuji ho někde směrem na východ, nebo takové zvěrstvo provedu přímo v areálu?
Takže kdybych například zavřel pana Ransdorfa a jeho soudruhy někam do lágru díky jejich příslušnosti k určité skupině, v tomto případě díky členství v komunistické straně, nikoli kvůli tomu, že spáchali nějaký zločin, a připravoval o kus dál zařízení k jejich fyzické likvidaci, nestvořil bych podle pánů Ransdorfa a Němečka koncentrační tábor a podle všeho bych se nedopustil ani zločinu proti lidskosti....
Chybí mi tady za mořem další informace, nebo je skutečně možné s vážnou tváří tvrdit takové zhovadilosti. Nebo se pletu?
A pak mě dorazí Svatopluk Karásek, který citlivě ke státnímu rozpočtu prohlásí, že zbourat vepřín by bylo příliš finančně náročné a že by tedy bylo lepší postavit památník romským obětem někde jinde. Správně, a pomník obětem z Osvětimi postavíme v západním Polsku, protože tam je hodně nezaměstnaných, kteří alespoň budou mít co na práci. A byla vlastně Osvětim koncentračním táborem.... Podle teorie pana Němečka jsem trochu na vážkách...

Fajka

22. listopadu 2005 v 13:38 | pepas |  Hovory u dýmky a šálku čaje
Zhruba před rokem, když vyšlo najevo, že aby bylo co jíst, budu muset začít pracovat, a já tak skutečně učinil, se nebezpečně zkrátila doba, kterou je nutné věnovat dýmce. Ve sbírce jsem měl tou dobou pouze tři slečny, které pomalu začly žárlit na novou milenku, se kterou bych ani já sám netrávil nejraději ani vteřinu. I stalo se. A přihodila se ještě jedna nemilá věc. Jak si jednou člověk zvykne na tabák... Když ráno ještě za tmy vyrazíte do práce, vylezete k večeru a padnete mrtví k zemi, jen co dorazíte domů, tak vás ani nenapadne sebrat kuřácké náčiní a vyrazit někam, kde můžete v klidu hodinku či dvě pokuřovat a vychutnávat tabák (poněvadž doma se většinou kouřit nedá). A tak toto nemilosrdné odtržení od dýmky způsobilo, že jsem pozvolna, v těch deseti minutách, co jsou v práci vyhrazeny kávě a krátkému vydechnutí, začal hřešit s těmi bílými slečinkami s nevalným a přeschlým obsahem. Závislosti na tabáku bylo tak učiněno zadost, nikoli však závislosti na dobrém tabáku.
Rozuzlení bylo zdrcující. Rozhodl jsem se skoncovat se vším najednou. Žádné cigarety, žádná dýmka. A několik měsíců to fungovalo naprosto báječně, bez problémů. Odjezd do Japonska jsem využil k tomu, abych se ještě více odtrhl od svých závislostí a začal neposkvrněný a nezáživný život bez tabáku a alkoholu, a zanechal jsem veškeré své dýmkařské náčiní na kontinentu.
Zanedlouho se však udála další změna na dlouhé cestě voňavého dýmu - setkání šesti česko-slovenských studentů na pivu v Tokiu je samo o sobě docela výjimečné, ale zanechat svou vlastní dýmku a veškeré náčiní takovému zvandrovalci, jako jsem já, to bych vážně nečekal. A tak mi v ruce zůstala báječná dublinská petersonka, rattray´s black mallory a vzpomínka na dobrou duši, která se hned následující den vrátila do Čech.
Námluvy s petersonkou neměly dlouhého trvání - však se taky každý nepoštěstí přijít k takové nevěstě - a hned první společné spočinutí věštilo do budoucna mnoho radosti. U moře sice pořádně fouká, ale nevychutnejte si safra dobrý tabák spolu s duněním vln a tou atmosférou způsobenou, nám suchozemcům stále trochu zvláštní, přítomností té nepředstavitelné masy vody.

Sušení ředkví

21. listopadu 2005 v 16:22 | pepáš a niko |  Ze Sněhové země
Jest dobrým zvykem před zimou nasušit ať už ředkve daikon, nebo tomely kaki. Buď je zavěsíte na balkóny a terasy, nebo využijete dřevěné konstrukce podél cest, které se jinak používají k sušení právě sklizené rýže.
Co se sušenou ředkví? Dobrá otázka - čerstvá ředkev se nadrobounko nastrouhá a dá se konzumovat prakticky s čímkoli (dneska padla za oběť spolu s omáčkou cuju k osmaženým sladkým bramborám sacumaimo, tzv. tempura - smažené kousky masa a zeleniny v křupavém těstíčku), ale co se sušenou... Nuž, takuan, jak se zove naložená sušená ředkev, se jí jako cukemono - anglicky pickles, tedy obdoba našich nakládaných okurek a všelikých zeleninových čalamád a jejich variací s jemně pikantní chutí, které v sobě konzervují něco z letního sluníčka.
A! Za oknem se ozval dobře známý déšť. Dnešní slunečná výjimka je pryč - a když se koukáme na předpověď počasí, to by člověk brečel. Celé Japonsko sluníčko, a tady.... škoda slov.

Podzimní procházka

21. listopadu 2005 v 16:09 | fotila niko |  Ze Sněhové země
Dneska se objevilo sluníčko, což jsme oslavili řádným úklidem a velkým větráním. Příznivých klimatických podmínek jsme využili i k přezutí našeho malého subaru do zimních pneumatik. Náš špunt má sice obsah lehce přes šest set kubických centimetrů. ale náhon na všechny čtyři. Průsmyky už zapadaly sněhem, tak se nedalo nic dělat - ještě asi přijdou na řadu sněhové řetězy - ale to má ještě čas. Vzpomínám na černý víkend v Čechách, kde, myslím že jako každý rok, opět zaskočil řidiče první sníh. Jsem zvědavý, jak to bude vypadat při zdejší sněhové nadílce, ale zatím vycházejí japonští řidiči ze vzájemného srovnání bez ztráty hvězdičky - co se týče ohleduplnosti k sobě navzájem, ale hlavně k chodcům a cyklistům, ale i schopnosti zaparkovat auto do mezery, kam by si našinec netroufl vmáčknout ani svoje pět let staré kolo. Ale o řízení a řidičích zase někdy jindy.
Zatímco mě čekalo dlouhé odpoledne v pracovně university, Niko vyrazila na zdravotní procházku do okolí.

Vítejte ve sněhové zemi

21. listopadu 2005 v 14:50 | pepáš |  Ze Sněhové země
Už jsme se rozkoukali natolik, abychom se mohli začít bavit takovými libůstkami, jako je psaní tohoto blogu.
Tak od začátku. Proč sněhová země? Na pobřeží Japonského moře, prakticky na úpatí Japonských Alp (pár desítek kilometrů od dějiště naganské olympiády) vytvořila příroda takové podmínky, že tu v zimě napadne pořádná kupa sněhu, aniž by teplota výrazně atakovala spodní část teploměru. Joetsu, město, ve kterém nyní bydlíme, se rozpíná od moře do vnitrozemí v rozsáhlém údolí, takže během naší první zimy očekáváme jen asi metr až dva těžkého mokrého sněhu. Dále do hor už sněhovou nadílku není ani radno měřit.
Zatím padá sníh opravdu jen na horách - však už bílé vrcholky svítí v té troše sluníčka, které nám tohle roční období nabízí - čas od času se přívaly deště změní v kroupy. Když zapojíme trochu fantazie, není těžké představit si, že déšť a kroupy se brzy změní ve sníh, a až přijdou letní vedra transformuje se všechna ta voda spadlá z nebes na plíseň.
Nuže, to by možná na úplný úvod stačilo, ne.
TOPlist