Prosinec 2005

Vánoční

26. prosince 2005 v 14:03 | pepáš a niko |  Ze Sněhové země
Když se řekne Vánoce, znamená to vánoční dort. Jako se Češi neobejdou bez kapra, není pro Japonce Vánoc bez dortu. Christmas cake, kurisumasu kéki je bezesporu jedním ze symbolů zdejších Vánoc. Všechny cukrárny a pekárny ho mají ve své nabídce, ale jedná-li se o slavný obchod, neobejdete se bez objednávky. Na druhou stranu dorty, které se nepodaří prodat, jsou po Vánocích směšně levné, ale nikdo je nechce. Za "vánoční dort" bývaly proto neslušně označovány ženy, které přesáhly dvacátý pátý rok a dosud nebyly provdány. Letos byl v kurzu dort čokoládový, nicméně ani tak se správná vánoční dobrota neobejde bez jahod. Pár dní před Vánoci tedy japonské obchody začnou vonět po jahodách. V dortech slavné cukrárny z tokijské čtvrti Šindžuku byly nalezeny zdraví nebezpečné látky. Výrobce to sice zveřejnil až po Vánocích, nicméně se zdá, že to nikdo ze zákazníků neodnesl otravou.
Když se řekne Vánoce, znamená to KFC. Ano, díky kuřeti z Kentucky se po válce rozšířil v Japonsku fenomén Vánoc. I dnes se slavnostní tabule neobejde bez křupavých křídélek od bělovousého plukovníka. I v tomto případě se doporučuje objednávka... My jsme dali přednost japonskému řetězci Mos, který i ostatní sortiment rychlého občerstvení přizpůsobil japonské chuti, a kde si s přívalem zákazníků poradili přidáním ještě jednoho pultu, který odbavoval pouze vánoční objednávky. Kuře tak na našem štědrovečerním stole nahradilo kapra, bramborový salát zůstal. Dort jsme doplnili českými perníčky, čímž jsme dovršili česko-japonský kompromis.
Když se řekne Vánoce, znamená to slavnostní osvětlení. Vánoční nasvícení budov, ulic, stromů, věží a obchodních domů mají Japonci rádi. Letos byla nejvíce šik modrá barva. Slavným osvětlením se každoročně pyšní Mirenario v tokijském Marunouči.
Když se řekne vánoční stromeček, znamená to dát za jedličku nekřesťanské peníze. Opravdu moc peněz.
Když se řekne vánoční dárek, znamená to práci pro Santa Clause. Má to sem sice daleko, ale na Boží hod ráno najdou děti neomylně vedle polštáře překvapení. Dětem patří samozřejmě hračky, dospělí si narozdíl od nás nekupují domácí elektrospotřebiče a oblečení, ale dostávají od Santy hlavně hodinky, šperky, peněženky, šály a jiné doplňky. Když se řekne vánoční dárek, znamená to pro většinu něco trochu extra.
Když se řekne Vánoce, znamená to zamilované párky. Zatímco v Čechách se u stromečku sejde celá rodina, pro spoustu mladých japonských párů je Štědrý večer příležitostí zarezervovat si hotel a prožít romantické chvíle. Hotely mají většinou i specielní vánoční nabídku, která zahrnuje vánoční dekoraci pokoje a v některých případech i láhev vína a vánoční kondomy zdarma.

Počátkové lyžování

26. prosince 2005 v 12:11 | pepáš |  Ze Sněhové země
Džóecu je obklopeno horami. Nagano, kde se konaly olympijské hry, je hned v sousedství. Je tedy přirozené, že právě zde začalo japonské lyžování. Lidé v horských vískách běžně používají a jistě i v minulosti používali sněžnice, ale lyžovat pro potěchu ducha naučil místní až rakouský "věrozvěst" Herbert von Lerch. Událo se to v roce 1911 v místě zvaném Kanajasan, které je vzdálené asi pět minut autem od naší university. Lerchovy skutky tu připomíná malé muzeum a zakladateli lyžování tu postavili i pomník, takže "Reruhi", jak si s německým jménem zvukomalebně poradila japonská výslovnost, shlíží majestátně do údolí.
Pod ním se do údolí řítí bobová dráha a za jeho zády vyváží vlek lyžaře na kopec. Více než lyžařů jsme ale na Boží hod napočítali rodin s dětmi, stavějící sněhuláky a iglů a prohánějící se na cvičné louce na saních a bobech. Trochu to připomínalo Ladovy obrázky.
Zdejší průkopnící bílé stopy dali jméno i polévce. Nejběžnější japonskou polévkou je misoširu, kterou ovšem prokřehlí lyžaři překřtili na sukídžiru - lyžařskou polévku.

Jahiko

23. prosince 2005 v 15:47 | pepáš a niko |  Ze Sněhové země
Vesnice Jahiko hrdě odmítá připojení k většímu městu a urputně si hájí svou nezávislost. V čase, kdy i zapadlé vísky v horách nesou v názvu kupříkladu "město Nagano" a kdy je slučování hitem komunální politiky, je to celkem ojedinělý přístup. Na druhou stranu se ale není čemu divit. V Jahiko je relativně slavná šintoistická svatyně Jahikodžindža, zasvěcená bohyni Amaterasu Ómikami, a o příliv návštěvníku se slušně stará i cyklistická dráha. To je z našeho pohledu trošku zvláštní - co s cyklistickou dráhou? Ale v Japonsku se na cyklisty sází jako na koně - řekne-li se dostihy nebo cyklodrom, znamená to velké peníze. Díky tomu má Jahiko velmi slušnou občanskou vybavenost, parkoviště v celém městečku jsou zdarma a nádraží vypadá jako z perníku. Oficiální název zní sice: Jahiko mura - vesnice Jahiko, ale připomíná spíše malebné městečko se spoustou kulturních akcí, svátků a festivalů - taková japonská Litomyšl, chtělo by se říct. I počet obyvatel by odpovídal, zhruba osm tisíc.
Ač leží Jahiko vzdušnou čarou kousek od Japonského moře, je před jeho vlnami a silným větrem chráněno stejnojmennou horou. Její vrcholek sice poskytuje útulek několika nevzhledným televizním vysílačům, ale je z něj nádherný výhled na moře a ostrov Sado, na opačné straně pak z lesa vystupují střechy šintoistické svatyně a dále ve vnitrozemí pak už jen rovina s nespočtem rýžových políček. Když se dobře zadíváte tím směrem, objevíte ótorii - ohromnou bránu, obra rozkročeného nad střechami domků.
Svatyně Jahikodžidža hostí svátek luceren, svátek chryzantém a místní božstvo je nošeno vesnicí v přenosné svatyni omikoši během letního svátku. Pod hlavní svatyní se nachází zápasiště pro sumó, prostor pro japonskou lukostřelbu kjúdó a také krásný most Taikobaši. Jak jsme psali, inu - poměrně slavná svatyně.
Nebyla by to řádná občanská vybavenost, kdyby chyběly horké lázně a výrobna japonského sake. Vzali jsme to v opačném pořadí a navštívili jsme nejdříve malou továrničku, kde se rodí sake se značkou Takarajama (Hora pokladů). V tradičním stylu postavených prostorách se rýže ručně myje, brousí a za kontrolované teploty dochází ke kvašení pomocí přidaných kultur. Pak zbývá takto vzniklou tekutinu prohnat filtrem a sake je na světě. Podle stupně broušení rýže se liší i výsledek. Prefektura Niigata je sice známá výtečnou rýží, ale ta se zpravidla na sake nehodí. Pro něj je totiž nejdůležitější škrob ukrytý uprostřed rýžových zrnek. Když zbrousíte kolem šedesáti, sedmdesáti procent zrna, získáte velmi jemné sake, kterému můžete směle přezdívat rýžové víno (říká se mu gindžo nebo daigindžo). Čím méně z rýžového zrna zbrousíte, tím vyšší je výsledný obsah cukru. Kolem padesáti procent už se pohybuje hondžózó - to je už klasické sake, které se v zimě pije ohřáté. Pro změnu vychlazené pak bývá vychutnáváno nefiltrované mléčně bílé nigori sake.
Předminule jsme se zmínili o tom, že z Jahiko pochází naše kamarádka Tomii. Její spolužák ze základní školy provozuje rjokan, tedy tradiční hotýlek, Sakuraja, ve kterém jsme přespali. Krom báječného jídla nabízí Sakuraja také reisen, tedy doslova studený pramen (ale na minerály bohatý), ohřívaný uměle na 46 stupňů. Kromě těchto lázní jsme navštívili i gensen, hlavní pramen, kde pro změnu musí horkou vodu vyvěrající ze studní ředit na 47 stupňů. Tyto lázně se nazývají Dairo no ju a jsou bohaté na síru, což je poznat už dlouho předtím, než dorazíte na místo. O horkých lázních jsme se ale rozepsali jinde, takže opusťme Jahiko a vydejme se k moři. Na pobřeží leží město Teradomari, ze kterého jsme poznali bohužel jen rybí trh - v polovině prosince zde byli v kurzu lososi (a jejich výborné jikry), krabi a hlavně ryba hatahata, teď je její sezóna. Vydáte-li se z Teradomari na sever, znamená to kochat se až do města Niigata Japonským mořem, které se v tomto úseku zakusuje do hor a vytváří krásné skalní útvary. Každé další údolí, každá další zatáčka přináší překrásný výhled, který byl ten den navíc podmalován silnými vlnami.
V Niigatě se na silnicích místo sněhu hromadil písek z pláží a jemným bílým popraškem zakrytá melounová pole a vinice dávaly na srozuměnou, že bez ohledu na fakt, že se Niigata nachází sto čtyřicet kilometrů na sever od Džóecu, není rozhodně žádnou sněhovou zemí. Kousek za mořským akváriem má obchod se starožitnostmi naše další kamarádka Hiromi, tak jsme se na chvilku ocitli v Evropě třicátých let. A abychom dotáhli ten zážitek do konce, vychutnali jsme si vánoční osvětlení jedné z niigatských tříd (nad vánočními motivy ale jasně převažovaly nápisy oslavující překročení hranice 810 tisíc obyvatel - to sjednocování...)

Stalo se...2

23. prosince 2005 v 13:34 | kuniko a pepáš |  Hovory u dýmky a šálku čaje
Kvůli sněžení a silnému větru se ve čtvrtek dopoledne v prefektuře Niigata zastavily vlaky šinkansen a 650 000 domácností bylo bez elektrického proudu. Obnovit kompletní dodávku energie se podařilo až po 31 hodinách. Z příboje vítr v tu dobu co chvíli otrhával "květiny z mořské pěny", nami no hana. Po sérii tří vražd školaček se rozběhlo mnoho aktivit, které mají děti chránit před podobným nebezpečím - kromě kamerových systémů, signalizačních zařízení, dobrovolníků a školních autobusů, se děti učí co dělat, když je na ulici osloví neznámý člověk. Fotbalový reprezentant Óguro si při natáčení zábavného pořadu zlomil nohu - jeho start na světovém šampionátu je ohrožen. Poprvé od roku 1899 převýšil počet zemřelých počet narozených - výsledek klesající křivky porodnosti se dostavil dříve než se předpokládalo a japonská populace se začala zmenšovat. Letadlo vnitrostátních aerolinek (opravené v Singapuru) létalo sedm měsícu s obráceně namontovaným motorem, aniž by se objevil technický problém - teď se zkoumá, jestli to je, nebo není problém... Asada Maho je ve svých patnácti letech jednou z nejlepších krasobruslařek světa, ale možná nebude moci startovat na olympijských hrách - kvůli nízkému věku. To se nelíbí japonskému olympijskému výboru, ani soupeřkám, podle nichž prý soutěž bez Asady ztrácí smysl a prestiž.
Trocha slov o velkém problému. Bývalý architekt Aneha, který vědomě falšoval výpočty odolnosti staveb vůči zemětřesení tak, aby "vyhovovaly" japonským předpisům, aniž by byl použit odpovídající materiál, je médii pasován do smutné figurky celého případu. Podařilo se jim vyvořit obraz kluka z venkova, co vyrůstal sám s maminkou, stal se architektem, aby ji udělal radost, a nakonec podlehl tlaku investorů, protože měl obavy, že ztratí práci a nebude moci podporovat nemocnou manželku. Kolem architekta se točí řada postav, které se vehementně snaží, aby jim v ruce nezůstal černý petr - čili aby se nepřišlo na to, že kvůli úsporám na Anehovi žádali, aby falšoval výsledky, respektive že o celé blamáži věděli a bez mrknutí oka prodávali domy a byty, které se mohou při nejbližším zemětřesení sesypat jak hromádka klestí. Horko je taky firmám, které vykonávají dohled nad stavebními společnostmi a jejich architekty. Jak je možné, že podle některých odborníků na první pohled podivné výsledky prošly bez povšimnutí i jejich rukama. Pro stavaře, kteří Anehovi dávali práci, je zase zásadní dokázat, že požadavky na snížení množství materiálu pro vyztužení staveb byly myšleny v rámci zákonných hranic - čili že Aneha byl blb, který ve snaze vyjít vstříc investorům snížil množství výztuže pod bezpečnou mez a falšoval kvůli tomu oficiální data. (A nikdo z lidí, kteří se celý život pohybují v branži, si ničeho nevšiml a o ničem nevěděl.) Konzultantská firma Sógókeieikenkjúdžo (Sóken) a její šéf Učikawa taky nevypadá jako lilium, i když se tak tváří. Ze slyšení před Parlamentem se Učikawa se zdravotních důvodů omluvil, ve stejný den se ale stihl rozvést s ženou, skončit své aktivity v další firmě, na jejíž účet zaslal 8 miliónů jenů a v jejímž oficiálním sídle je pouze byt údajné ředitelky.... Ve srovnání s Českem, kde by podobnou aféru rozmotávali tak dlouho, až by všichni zapomněli, co se vlastně stalo a proč k tomu byl takový povyk, už se konalo několik slyšení před parlamentní komisí (včetně slyšení pod přísahou); včera měli všichni aktéři návštěvu, která si odnesla data, počítače, výkresy, výpočty, záznamy (i policie pracuje); Aneha už není architektem; vláda už rozhodla o finanční podpoře pro lidi, kteří si koupili bydlení ve špatně postavených domech a teď se budou muset vystěhovat; jedná se o tom, jak zabránit tomu, aby se něco podobného opakovalo (včetně vrácení zodpovědnosti za dohled nad stavebními firmami zpět do rukou státu). Celkem úspěšně manévrovala rozbouřenými vlnami firma Huser (Hjúzá) a její šéf Odžima, který se díky podpoře vládnoucí LDP vyhýbal slyšení před parlamentní komisí a firmu přejmenoval, aby mohl dál prodávat byty a domy. I přes odpor LDP bude ale muset i on pod přísahou mnohé vysvětlovat.
Japonský císař oslavil 23. prosince narozeniny. Proběhla ochutnávka amerického hovězího, šťavnatého a americkou i japonskou stranou prohlášeného za BSE-prosté hovězí. Úderem blesku se v prefektuře Fukušima porouchalo zařízení, které upravuje odchylky a garantuje přesný čas - nikdo teď přesně neví, kolik je vlastně hodin... Minulý týden se při provádění transakce s akciemi spletl pracovník firmy Mizuho a pár lidí díky tomu za několik minut pohádkově zbohatlo. I když dotyčný ihned poznal svůj omyl, kvůli selhání systému se mu nepodařilo transakci zrušit. Vláda nyní požádala zbohatlíky, aby projevili pochopení a peníze vrátili.
A na závěr moc krásné sirky:
TOPlist

Pod sněhovou závějí - Kamisekida

17. prosince 2005 v 10:07 | pepáš a niko |  Ze Sněhové země
Kamisekida leží v horách kus od hranic s prefekturou Nagano, administrativně ale stále patří k Džóecu. Aniž bychom tedy vytáhli paty z města, poznali jsme, jak je cítit každý metr nadmořské výšky navíc. Jen co jsme opustili rovinu rozprostírající se až k moři, začaly se nápadně zvedat bariéry po obou stranách silnice, až se nám zkrátka výhled zavřel. Ve vesničce Kamisekida už z auta nebylo vidět vůbec nic. A to jsme vystoupali jen do výšky zhruba 400 metrů nad mořem. "Když dole prší, tady zaručeně padá sníh," mávl rukou do údolí dědeček, který si přišel popovídat, a zatímco jsem pukal fajku, vykouřil vedle mě několik cigaret. Vrátil se právě z každodenní obhlídky, při které kontroluje výšku napadaného sněhu. Jeho metr, tedy lépe řečeno čtyři a půl metru vysoká tyč je zapíchnutá kus v kopci nad svatyní a zatím ukazuje 180 centimetrů.
"To ale nic není, loni tady napadly tři metry osmdesát," pokračuje děda a ukazuje na střeše protějšího domu, kam až sahala závěj. "Když se tu nakupí tři, čtyři metry sněhu, dá se tu vůbec přežít?" zeptal jsem se starostlivě. "Vždyť tu před sebou stojím!" smál se děda: "To víš, i takovýhle místa jsou holt na světě..." Za chvilku jeho silueta zmizela za nejbližší závějí.
Šintoistická svatyně Sekida Hačiman, o které byla řeč před chvilkou, je schovaná ve stínu majestátných stromů sugi v horní části vesnice. Dostali jsme se ale jen za bránu torii, pak už nás závěj nepustila dál. Co chvíli se z větve svezlo trochu sněhu a s dutým žuchnutím zmizelo v závěji, z jejíž hloubi bylo slyšet zurčení potůčku. Tak takhle tráví místní bůžek kami dlouhou zimu....
K vybavení takřka každé domácnosti tu patří malá sněhová fréza a není se čemu divit, kdo by toužil prokousávat čtyřmetrovými závějemi jen s lopatou. Ze střech několika domů právě shazovali sníh. Tam se bohužel žádná fréza nedostane, a tak je třeba lopatou či širokým hrablem kus po kusu zbavit dům bílé čepičky, protože při příští sněhové nadílce už by hrozilo střeše zhroucení. Zrovna při této práci zemřelo letos už několik lidí - člověk by si řekl, že spadnout do hluboké závěje nemůže zas až tolik bolet, ale jeden dědeček, který se ze střechy zřítil před několika dny, se do sněhu zabořil hlavou dolů a udusil se. A tak voláme na chlapíka, který nad námi právě zápolí se sněhovou masou, aby dával pozor.
"Hrůza co!?" zubí se na nás ze střechy a trochu starostlivě hledí k údolí, odkud už se ženou sněhem napěchované mraky.
Letos si sníh opravdu pospíšil. Na to přikyvují i lidé z Kamisekidy. Většinou se první sníh objeví až koncem prosince, někdy až po novém roce, ale že by museli odklízet sníh ze střechy už v půli prosince, to už tady dlouho nepamatují.
Tu a tam září na bílém sněhu oranžové tomely kaki, v povzdálí se pod závějemi rýsují terasovitá rýžová políčka a všude kolem hory. Kamisekida.
深雪に沈む街-上関田
上関田は長野県境の山間にあり、行政上はここも上越市の一部となっています。標高があがるにつれて景色は変化していきます。道路わきに積み上げられた雪の壁がどんどん高くなり、上関田地域に入ると、もう車からは何も見えなくなってしまいました。標高は400メートル上がっただけなんですが… 
「下が雨でも、ここは絶対雪になるんだよ」 
パイプをふかす僕の隣でタバコを吸いながら、お爺さんが谷を指差して言いました。おじいさんは毎日雪の深さを調べているそうで、ちょうどその帰り道でした。ちなみに、今日の積雪は神社裏の丘で180センチ。
「まだまだだよ、去年は380センチ積もったからねぇ」
お爺さんはそう続けながら、屋根の上を指して雪の深さを示してくれました。
「3,4メートルも積もったりしたら、ここで暮らしていけるんですか?」 
僕がたずねると、お爺さんは笑って、
「わしゃここにいるだろう!世の中にはこんな場所もあるってことさ」
そして、お爺さんは深雪の壁の向こうに消えていきました。
その神社、関田八幡は立派な杉の木陰にたたんずんでいます。鳥居の前までは来ることができましたが、その先を行くことは深い雪によって阻まれました。時おり雪の塊が音を立てて木から落ちてきます。雪の壁の向こうからは、小川の流れる音が聞こえてきました。神様は長い冬をこんな風に雪に埋もれてすごしているんですね…
ここではたいていの家庭が小さな除雪機を持っています。驚くには値しません。誰だって、4メートルもの雪をシャベルで掘りたいなんて思いませんよね。何軒かの家では、ちょうど屋根からの雪下ろしをしているところでした。さすがに屋根の上には除雪機を上げることは出来ませんから、シャベルなどで少しずつ屋根の上の白い帽子を崩していきます。そうでもしないと、次の雪がまた積もったら、屋根がつぶれかねません。とはいえ、今年すでに雪下ろしの作業中に亡くなった方もいます。屋根から深い雪の中に落ちてしまったとしても、たいしたことはないと思われるかもしれません。でも数日前に屋根から落ちたお爺さんは、頭から真っ逆さまに雪に埋まって窒息死してしまいました。というわけで、私たちは目の前で雪と格闘しているおじさんに
「気をつけてくださいね」
と声をかけました。
「ひどいよねぇ」
おじさんは笑い、谷のほうから近づいてくる雪雲をちょっと不安げに見やりました。
今年は本当に雪の降り始めが早いです。上関田の人々もそういいます。だいたい最初の雪は12月の終わりか、年明けから降り出すのが普通で、12月中ごろから雪下ろしをしなければならないような冬はもう長いことありませんでした。
雪の上には色づいた柿が光り、雪に埋もれた棚田が山裾を覆う。それが上関田です。

Stalo se...

16. prosince 2005 v 15:15 | niko a pepáš |  Hovory u dýmky a šálku čaje
V tokijském kanálu bylo nalezeno třicet uřezaných psích hlav. V aféře s budovami nedostatečně odolnými proti zemětřesení zatím hlavy nepadají, ale jeden z aktérů už má za jménem připojeno BÝVALÝ architekt. V Kjótu buddhističtí mniši představili znak vystihující letošní rok - vybrali ai, tedy láska, neb císařská vnučka Aiko uspěla u přijímacích zkoušek do mateřské školky a císařská dcera Sajako se vdala, na druhou stranu byla ale společnost šokována vraždami školaček, takže bude lásky mezi lidmi potřeba ještě trochu více. Prodejci klenotů a drahých kamenů si sice mnou ruce nad vánočními nákupy, vrásky na čele jim ale přidělávají zákazníci, kteří se do obchodů dostávají dírou ve zdi a neplatí účty. Pobřeží Japonského moře zapadlo do sněhu - prefektura Niigata, nazývaná sněhovou zemí, je na sníh relativně připravena, víc starostí ale natropila nadílka jinde, třeba v prefekturách Gifu a Fukui. Zapnout televizi znamená vyslechnout další novinky z rozplétané aféry kolem konstrukčně slabých hotelů a domů - podle propočtů by nemusely vydržet zemětřesení 5. stupně Richterovy škály. Kuřáci pláčí - daň z tabáku stoupla o jeden jen na jednu cigaretu. Zlevní pivo a japonské sake.
Premiér Koizumi dostal od prezidenta Bushe darem elektrické vozítko, na kterém dorazil na schůzi vlády (podobné dopravní prostředky na japonské silnice nesmějí, tak byla jeho projížďka relativně krátká). Kromě televize jsou i noviny plné článků o bývalém architektovi jménem Aneha a firmách E-homes, Sóken, Kimura kensecu a Hjúzá (ti si zrovna včera změnili jméno, aby mohli dál prodávat byty). I internet je toho plný. Do ulic Sappora na ostrově Hokkaidó vyrazil symbol tamější zimy Sasara, souprava na odklízení sněhu z kolejí. Cena krabů lovených v Japonském moři stoupla na trojnásobek listopadové ceny - moře chladne... Sněhová nadílka rozveselila zlenivělé a obézní tučnáky v zoologické zahradě na ostrově Hokkaidó natolik, že si začali hrát a hubnout. Po velmi dlouhých a tvrdých vyjednáváních dorazila do Japonska první dodávka amerického hovězího. S tím jak se přibližují Vánoce a Nový rok, přibylo i různých veselých televizních programů a estrád vysílaných živě. Spolu s rostoucím počtem živých vysílání se zvyšuje počet vyloupených bytů a domů osobností, které v živých pořadech vystupují. Najisto nejsou doma... Velmi populární a mezi ženami úspěšná golfistka Mijazato se pokusila uspět mezi muži. Neuspěla. Zemřel baseballový trenér a legenda tohoto sportu Ógi Akira. Baseballoví hráči oficiálně oznámili výši svých ročních platů, nejbohatší je Macuzaka Daisuke s 3 miliardami jenů, který tváří tvář této skutečnosti přehodnotil přání odejít do americké ligy.
Porodnost klesla z 1.32 na 1.29 dítětě na jednu ženu (mimochodem i tak vyšší než index Česka) a všichni si lámou hlavu, jak nastavit systém tak, aby mohly ženy pracovat (aby bylo z čeho vyplácet důchody stále rostoucímu podílu seniorů) a zároveň vychovávat děti (aby měl v budoucnu kdo vydělávat zase na jejich důchod). Zápalky AsahiUma se náramně osvědčily, dýmkařova radost v krásné krabičce. Dva starší lidé již zemřeli na vedlejší účinky Tamiflu, léku proti chřipce. Podle odhadů se průměrné roční náklady spojené s výchovou dítěte pohybují kolem 1 270 000 jenů (včetně školného).

Sníh je tady

16. prosince 2005 v 13:51 | pepáš |  Ze Sněhové země
Letos si zima pospíšila. Od severu se nahrnul nad ostrovy mimořádně studený vzduch, a tak se pobřeží Japonského moře a vůbec část Japonska obrácená ke kontinentu ocitla pod sněhovou přikrývkou. Většinou se obloha otevře až po Novém roce, letos sníh ale napadl rychle a v takovém množství, "že z toho byli překvapeni i lidé ze sněhové země", jak situaci okomentovala média.
V největším nadělení jsme měli cestu k hradu Takada, a zatímco jsem nevěřícně kroutil hlavou, odkudže se ta spousta bílých vloček bere, smály se místní dívčiny, že dokud je vidět něco jiného kromě sněhu, ještě to není pořádná zima. O pár dní později mě stejným způsobem poškádlila jedna babička, když jen mávla rukou s tím, že teprve až nezbude nic jiného než vyhrabat od domu k cestě tunel, můžeme se začít bavit o nějakém sněhu. Koneckonců podíváme-li se dál od moře, musíme dát babičce za pravdu. Tam už musejí odhazovat sníh ze střech, aby jim ta tíha nerozmačkala domy. Bohužel už také při této práci dva dědečci zemřeli poté, co se zřítili ze střechy. Oproti vnitrozemí jsme na tom tedy pořád ještě dobře, ale i to brzy skončí, protože i moře se ochlazuje. Důkazem toho budiž skutečnost, že je čím dál obtížnější ulovit místní specialitu - kraba. Však už se jeho cena také vyšplhala na trojnásobek listopadové ceny.
Zajímavé proměny doznalo i okolí univerzity. Kdo chce zaparkovat, musí napřed vyhrabat pro svého miláčka úhlednou jámu. Jakmile vyrazíte, musíte počítat s tím, že před zaparkováním vás čeká to samé v bleděmodrém. Abyste nevyhrabali parkoviště někomu jinému, je vhodné při odjezdu píchnout do sněhu lopatku na znamení: "Tuhle jámu jsme vykopal já. Vykop si svou!" Je to sice jen nepsané pravidlo, ale dodržuje se. Strčit své auto na místo, ze kterého předtím někdo jiný usilovně hodinku či více odhazoval sníh, se prostě nedělá. Ale stává se to... Byty pro rodiny stojí stranou a mají své vyhrazené a očíslované parkoviště, takže tu zapíchávání lopat nepraktikujeme. O to větší bylo naše překvapení, když jsme se vrátili z nákupu. Na místě, kde jsem před několika málo okamžiky vítězoslavně zvolal: "Země!" (a neměl jsem daleko k radosti posádky Santa Marie) a kam jsem chtěl uložit k spánku našeho drobečka, trůnil úplně cizí automobil. Zvednuté stěrače dávaly provokativně na srozuměnou, že zde majitel hodlá strávit noc, i když evidentně neměl povolení k parkování na pozemku univerzity a evidentně přehlédl skutečnost, že stojí na NAAAŠEM místě. Zatímco si všichni kolem hloubili svá parkoviště, uloupil ten zločinec pohodlně naše místečko. V ten okamžik jsem pochopil, proč se na amerických prériích věšelo za krádež koně. Nezbývalo než vzít lopatu a v prostoru, kde jsem tušil pevných povrch, začít kutat. Ještě štěstí, že nám nebesa seslala malé autíčko...
Druhý den vyzdobily sluneční paprsky město do zářivě bílé, zločinec opustil potupně naši noru a všechno se k dobrému obrátilo. Sledovali jsme postavičky, jak cestou do školy mizí a zase se objevují zpoza sněhových hald, jak se studentky odvážně prodírají sněhem na vysokých podpatcích nebo v pohodlném stylu koří vzdálenost mezi kolejí a alma mater v pantoflích. Sněhová země... Následující dny přinesly trochu tepla, ale víkendová předpověď hlásí znovu ójuki - hodně sněhu.

Kečubáš

10. prosince 2005 v 11:04 | niko (pepáš) |  Hovory u dýmky a šálku čaje
【ケチュバーシュ】 へそから発生する体調5ミリ程度の毛玉虫。

なんて、世界中のどこの辞書を探しても載ってるはずはない。
だってケチュバーシュは、とあるチェコ人の男の子が作った、純然たる造語だから。
その男の子はペパーシュの友人で、
ケチュバーシュを発生させているのはペパーシュである。

私がケチュバーシュの存在に気がついたのは、日本に来てからだ。
つまり、シャワーではなくお風呂というものを使い始めてから。
ペパーシュの風呂上りの湯船に、必ず妙な毛玉が浮いていることを発見したのである。
色は灰色、大きさは小指の先ほどでつぶれた楕円形。
ペパーシュに説明を求めたところ、のほほんとした顔で、
へそから出て来るんだよ、名前はケチュバーシュ、と教えてくれた。
つまりへそに服の繊維がつまっているのか?
たしかにペパーシュのへそはでかいし、結構深い。
しかし不思議なことがある。
どんな色の、どんな素材の服を着ていても、ケチュバーシュは絶対いつも灰色で、
ウールの毛玉のような様態をさらしているのだ!
これは単なるへその汚れか、はたまた未知なる生物か?
世の中にケチュバーシュを飼っている方が他にもいらっしゃるなら、
是非ともご一報いただきたいものである。   
[Kečubáš.] Hmyz o velikosti zhruba pěti milimetrů. Vyskytuje se v lidském pupíku a tvoří ho chuchvalec chlupů.
Ve všech slovnících, co jich jen na světě je, byste tenhle výraz ale marně hledali. Jde nadevší pochybnost o uměle vytvořené slovo, vzešlé z hlavy jistého českého občana. Tenhle člověk je Pepášovým kamarádem a kečubáš se objevuje právě v Pepášovově pupíku.
Existence kečubáše jsem si všimla až v Japonsku, respektive ve chvíli, kdy jsme vyměnili sprchu za japonskou koupel, ofuro. Potom co Pepáš vyleze z lázně, bude v ní bezpochyby plavat podivný chuchvalec chlupů. Bude mít šedou barvu a veliký bude asi jako špička malíčku. Trochu připomíná rozcupovanou šištičku. Když jsem po Pepášovi žádala vysvětlení, řekl s výrazem nemluvněte: "To je z pupíku. A říká se tomu kečubáš."
Má to snad znamenat, že se v pupíků zachytávají nitky z oblečení? Pepášův pupík je každopádně velký a pořádně hluboký. Ale stejně je to divné... Ať si vezme na sebe, co chce, ať je to z jakéhokoliv materiálu, kečubáš je vždycky šedivý a pokaždé vypadá jako chumel vlny. Jedná se o prachsprostou špínu v pupíku nebo o dosud neznámý živočišný druh?! Pokud na světě existuje další osoba, která chová v pupíku kečubáše, ozvěte se prosím...

Co mě tak napadá k večeru kolem páté

10. prosince 2005 v 9:35 | pepáš |  Hovory u dýmky a šálku čaje
Občas vzpomínám, jak jsem se těšil na to, až se zachumlám pod peřinu a uvolněné svaly hlasitě vydechnou. Zvedat osm hodin denně stařečky, koupat je a polohovat člověka unavilo, vidět stárnutí a nemoc zase vyčerpalo mysl, tak není divu, že jsem se těšil na občerstvující spánek a spalo se mi jako nikdy předtím.
Zato teď, když to mám do pracovny a do školy, co by kamenem dohodil, když celý den sedím a dumám a čtu a přemýšlím a chtě nechtě s tou věčně zadumanou hlavou i večer uléhám, mi spánek tolik radosti nepřináší. A tak jsem se začal koukat kolem sebe.
Koukal jsem se, když se ochladilo a studený vítr od moře surově strhal všechno to překrásně barevné listí ze stromů. Díval jsem se, jak se nahé větve styděly. A zatím přistály tisíce drobných lístků na střechách a kapotách zaparkovaných aut a vykouzlily podzimní kolekci.
Slyšel jsem, jak to v zemi začalo škrundat a hrkat a z kanálků uprostřed silnice se začala řinout voda. Než mi došlo, že se na zimu připravuje potrubí, které brání, aby povrch silnice zamrzal, proměnila se ta pokaždé stejná cesta v promenádu plnou malinkých fontán a vodotrysků.
Viděl jsem, jak zase z nebe začaly padat kroupy. A jak děti pod žlutými deštníky s výskáním poslouchaly bušení tisíců drobných krupiček. Bělostné kroupy skákaly a dováděly a mezi nimi tančil pár svítivě žlutých deštníků. I zatažená obloha se při pohledu na to možná smála. Dvě sluníčka v krupobití.

Tósenkjó - elegantní házení vějířem??

9. prosince 2005 v 15:21 | pepáš |  Ze Sněhové země
Až do chvíle, kdy jsem třímal v ruce vějíř s trochu menším počtem žeber, než je obvyklé, jsem o téhle kratochvíli neslyšel. Tósenkjó. Tři znaky: 投 (tó) házet, 扇 (sen) vějíř a 興 (kjó) bavit se (hrou). Teď už je, myslím, více zřetelné, o čem že budou následující řádky.
No, a teď už je vše vyzrazeno. Tak jsme si jednoho odpoledne seděli na zahradě a usrkávali kávu, když tatínek přišel s párem vějířů a nápadem naučit mě tuhle starou hru. Možná by se místo mé neohrabané maličkosti hodilo použít fotografii gejši, jež baví hosta touto roztomilou hrou, koneckonců řada lidí si myslí, že tósenkjó se zrodilo právě v prostředí kjótských geiko. Spojení s literaturou (k tomu se za chvilku dostaneme) a povaha ušlechtilé, jemné zábavy zase vede některé lidi k domněnce, že se tósenkjó poprvé objevilo v palácích šlechty v období Heian. Pravda je ovšem mnohem blíže. Tósenkjó spatřilo světlo světa v období Edo, konkrétně na sklonku 18. století. Edo je původním jménem pro dnešní Tokio, takže je nabíledni, že házet pro zábavu vějířem nezačaly ani gejši, ani dvořané dávného období Heian, ale tokijští měšťané a obchodníci. (I když přiznávají inspiraci starobylou čínskou hrou, jejíž náplní bylo házení šípů do keramické nádoby.)
Tak - oč tedy běží? Soupeři sedí, tak jako na naší fotografii, proti sobě a vrhají vějíř na terč, který se nachází v určené vzdálenosti mezi nimi. Vějíř se trochu liší od běžně používaného typu a říká se mu ógi. Terč, který svým tvarem také připomíná malý vějířek, se poeticky nazývá motýl, čó. A podstavci, na kterém je terč umístěn, se zase přezdívá polštář, makura. Tohle vlastně stačí, abyste se mohli pustit do hry. Jen je nutné ovládnout trik, kterým vějíř sevřete mezi palec a ukazováček, a jako byste chtěli lusknout prsty, pošlete ógi jemným pohybem ruky na cíl.
Nebylo by to Japonsko, kdyby se body počítaly podle toho, zda-li se vám podaří motýlka zasáhnout či ne. V krajním případě se totiž pro zvládnutí pravidel doporučuje přečíst všechny kapitoly klasického díla japonské literatury Příběh o princi Gendžim (je dostupný i v českém překladu). K padesáti čtyřem kapitolám tohoto, možná prvního románu na světě, který v 11. století napsala básnířka Murasaki Šikibu a který je nekonečnou studnicí japonské poetiky, je přiřazeno 54 pozic, ve kterých může skončit vějíř, polštář a motýl. Když například dopadnou vějíř i motýl vedle sebe na zem, připomínají opadané okvětní plátky, ledabyle rozházené tu a tam neposedným větrem. Takové pozici se dostalo označení hanačirusato podle 11. kapitoly románu. Protože na takovém zakončení není zase až tak moc neobvyklého (kromě toho že se vám po několikerém marném snažení konečně podaří zasáhnout motýlka), dostanete pouhý jeden bod. Zlí jazykové tvrdí, že také kvůli tomu, že Hanačirusato je ze všech ženských jmen, která se objevila v princi Gendžim, to úplně nejobyčejnější.
Předpokládejme ale, že vám půjde házení vějířem mnohem lépe než mně, a proto se brzy dostanete k hodnocení ukifune, plující loď, kdy vějíř nabere motýlka na své záhyby a snese se s ním vedle polštáře. Je tu ještě jeden háček - motýlek musí na konci stát. Pravda, je to za čtyřicet bodů. Nebo se motýlek zachytí na polštáři a visí na něm - takové zakončení připomíná schránku, ze které se vylíhne dospělá cikáda. Jiné zakončení připomíná Měsíc v úplňku, jiné lučního koníka, další květinu júgao (večerní tvář), motýlek a vějíř rozprostření lehce přes sebe zase evokují podzimní listí javoru momidži. A k přírodní asociaci si přidejte ještě inspiraci v románu, který je jedním z hlavních pilířů japonské literatury. Není to krása! Žel, pravda nejen mladým Japoncům už tósenkjó moc neříká. Lépe řečeno, když řeknete tósenkjó, nebude málo těch, kdo nebudou vědět, o čem je řeč. A tak nezbývá, než trochu starosvětsky snít o časech, kdy se velká část života odehrávala v básních a kdy bylo za důležitou dovednost považováno skládání veršů...
Teď mě napadá, že stejně jako Bašóova poetická próza přetéká odkazy na klasickou literaturu, jako se tósenkjó nostalgicky vrací k příběhu prince Gendžiho, existuje ještě minimálně jedna drobná kratochvíle, která nezapře inspiraci ve starých verších a příbězích. A narozdíl od vrhání vějířů, které je vcelku zapomenutou zábavou, se hra jménem Hjakunin´iššú provozuje občas i ve škole. Hjakunin´iššú je názvem pro básnickou antologii nejlepších básní sta nejlepších poetů klasického věku a hra, kterou se lidé původně bavili na Nový rok, se hraje s kartami, na kterých jsou verše zmíněného jednoho sta básní napsány. Pravidla jsou následující: na jedné polovině karet je úvodní část básní, druhá polovina karet nese jejich pokračování. Úkolem je, během toho co je čtena úvodní část básně, najít co nejrychleji její pokračování. A nebo naopak.

Minulý týden

3. prosince 2005 v 12:34 | pepáš |  Hovory u dýmky a šálku čaje
Ochladilo se. Dnes se teploměr s námahou vyšplhal k pěti stupňům nad nulou a k dešti se občas přidalo i trochu sněhu. Zemědělci prezentovali výběrovou odrůdu hrušek.Vláda představila reformu systému úhrady zdravotní péče. Opozice představila kritiku vládního návrhu reformy sytému úhrady zdravotní péče. Skončil turnaj sumó na Kjúšú. Vyhrál jokozuna, tedy držitel nejvyššího stupně, původem z Mongolska, ale s 11 vítězstvími uspěl i Kotoóšú, rikiši původem z Bulharska, který se jako první Evropan stal držitelem druhého nejvyššího stupně ózeki. Noviny psaly i o Pavlu Bojarovi, který pod jménem Takanojama také bojuje v kruhovém kolbišti sumó. Řekami táhnou lososi. Krátce po sobě byly zavražděny na jihu v Hirošimě a na severu v Ibaraki dvě školačky.
Podezřelý z první vraždy je Peruánec, který v Japonsku pracoval pravděpodobně na falešný pas. Studenti místní university vyslechli přednášku o vývoji struktury české rodiny. V televizi běží přímý přenos z krasobruslení žen, uspěje Andó Miki...? Pořád prší. Dále se rozvíjí problém s budovami nedostatečně odolnými proti zemětřesení. Architekt, stavební firmy, developeři a firmy provádějící kontrolu si přehazují zodpovědnost. Vláda zaručila finanční podporu na nutné zajištění a přestavby těchto budov i příspěvek pro nájemníky, kteří se budou muset vystěhovat. Pořád prší. Kuniko přednášela o Rumunsku a programu, díky kterému vysílá japonská vláda dobrovolníky do zemí, kde je potřebují. Silný vítr rozfoukal barevné listí, které se přilíplo na kapoty aut a nádherně je vyzdobilo. Včera se země třásla v Mijagi a Čibě. Premiér Koizumi pozval nováčky v poslaneckých lavicích ze své strany na snídani. Andó Miki je v průběžném pořadí druhá. Vládnoucí strana premiéra Koizumiho oslavila padesát let od svého založení. Ósaka vyhrála poprvé v historii J-League ve fotbale. Nový film uvedl do kin Kitano Takeši.
Niigata dnes odpoledne prohrála fotbalový mač s Urawou. V Džóecu se včera a předevčírem, pouze v tyto dva dny v roce, prodávalo speciální cukroví, úplně to samé které kdysi nabídl v předvečer bitvy svým vojákům zakladatel místního hradu Uesugi Kenšin. Na letišti v Kagošimě přistálo letadlo s metrovou dírou na trupu. Očkovat nebo neočkovat proti chřipce? Prvních čtrnáct dní si na trhu odbyl nový film režiséra Mijazakiho. Pořád prší. V nedalekém Nó vybouchl zásobník plynu, ale nikomu se nic naštěstí nestalo. Miki skončila čtvrtá.
TOPlist

Řekou táhnou lososi...

3. prosince 2005 v 10:59 | pepáš |  Ze Sněhové země
Pro suchozemce jistě vstup do nového světa. Mít za humny moře a na talíři kuchyni, která je na mořských produktech založená. Místo do paprik plníte rýži do mořských řas, namísto žní a setí máte zdejší čas rozdělený na sezónu krabů, makrel....
Teď zrovna je na pořadu dne losos. Po třech letech strávených v moři se dospělí lososi vracejí do rodných řek, aby se na horním toku vytřeli a splnili tak svůj životní úkol. Ovšem na cestě k založení další generace jim stojí řada překážek. Zdolat proud horských řek, který je tady vlivem častých dešťů pořádně silný, a vyhnout se rybářům, kteří už od místa, kde se řeka mění v moře, kladou lososům nesčetné pasti a rozhazují sítě, není úplná hračka.
Nedaleko směrem na jih od Džóecu se do moře vlévá řeka Nadačigawa. Kousek od ústí jsou peřeje probodané kůly, jejichž sepětí se zužuje proti proudu jako šipka, na jejímž konci je klec, ve které se každou chvilku mihne ploutev chyceného lososa. Komu se nepodaří přeskočit kůly a proklestit si cestu peřejemi, skončí. Ovšem už v samém ústí, kde se lososi shromažďují, než vplují do řečiště, končí desítky z nich v sítích vyhazovaných rybáři, kteří jsou po pás v proudu ztrácejícím se v mořském příboji.
V mělkých místech není vůbec žádný problém vidět siluetu lososa, jak bojuje s řekou, která ho znovu a znovu strhává zpět k moři. Rackové tuší, že některé ryby uniknou rybářům, ale ne nástrahám mělčin, a tak krouží v hejnech kolem a čekají na svou kořist. Kvůli stejnému úkolu jsme tady i my. Chytíte-li lososa holýma rukama, můžete si ho odnést domů. Chtěli bychom samici, která má plné břicho jiker, a i když si pamatuji, že samcům se před třením výrazně prodlužuje čelist, jsem rád, že v ledové vodě vůbec vidím sem tam kmitající rybu. Trik spočívá v pevném a rychlém uchopení za ocasní část, protože pak, i když je to pořádný macek, sebou může mrskat, jak chce, ale už vám neunikne. Gumový oblek je prima, ale to by se nesměla z nebe hrnout ta spousta vody a od moře by nemusel bičovat ostrý vítr, už na to ostatně doplatil jeden z našich deštníků. Úkol splněn, nakonec je to přece jen samec.
Kousek od břehu vaří babičky sakedžiru, tedy polévku z lososa. Vítr strhal přístřešky, ale oni dál z velkých kotlů za bratru dobrých dvě stě jenů nalévají prokřehlým "rybářům" horkou dobrotu. O kus dál vám jiná babička několika obratnými pohyby nožem za malý peníz uloveného macka vykuchá a přitom ještě prozradí několik místních triků, jak naložit s masem, aby z něj byla dobrá večeře. Zcela zásadní je maso nasolit a nechat tak alespoň do druhého dne. Sůl z masa vytáhne pachuť bahna a parazity. Tím se losos odlišuje od ostatních ryb, které se tu běžně konzumují za syrova. Ostatně suši nebo sašimi jsou na tom postavené. A nebo jen tak vyrazit na rybí trh a nechat si z čerstvě ulovených ryb nechat uříznout kousíček, aby mohl člověk porovnat chuť..... Je to vážně dobrota. Jako dortík!

Horké lázně a koupání vůbec

3. prosince 2005 v 9:22 | pepáš |  Ze Sněhové země
Takřka každý den se země někde v Japonsku zatřese, činné sopky taky nemusíte dvakrát dlouho hledat, pacifická zemská deska se halt tlačí dolů a tektonicky aktivní oblast je tím pádem na světě. Život tady je tomu přizpůsobený, malá zemětřesení nikoho nevzruší, většinou se při nich naštěstí nikomu nic nestane a nikde většinou nic nespadne, natož aby se zpráva o tom dostala do celostátního vysílání. V tomto ohledu je zajímavé sledovat česká média. Už se nám totiž několikrát stalo, že si o nás v Čechách dělali starost, protože v novinách psali o tom, že Japonsko bylo zasaženo zemětřesením, ale tady jsme si museli dát práci, než jsme na stránkách lokálního zpravodajství z druhého konce Japonska našli kratinkou zmínku o slabých záchvěvech země. Nebo jindy, to se nás vystrašená mamka ptá, jestli jsme v pořádku, neboť podle českých médií varovaly japonské úřady před metr a půl vysokými vlnami. Když se to od Ruska a severovýchodní Číny rozfouká, úřady skutečně varují, ale před pěti, šestimetrovými vlnami. Moře máme opravdu, co by kamenem dohodil, ale metrové vlny mi připadají spíš docela běžné, než aby někomu stály za výstražnou zprávu. Je samozřejmě snadné to hodnotit odsud, kdy má člověk při ruce reál i místní a česká média, ale stejně mi připadá, že když zrovna někdo neosočí ministra zdravotnictví nebo on někoho jiného, šoupne se tam prostě nějaká kalamita v Japonsku, protože zvláště s tím zemětřesením opravdu člověk nešlápne vedle.
Fakt, že je tady horké zemské jádro cítit, má i jeden velmi pozitivní aspekt. Onsen. Onsen, doslova horký pramen, najdete takřka všude. Říká se dokonce, že stačí píchnout do země a máte doma horké lázně. Naštěstí se nedají japonské horké prameny pít, nebo to možná nikdo nezkusil, nebo prostě nejsou na nic dobré, kdoví. Každopádně když se u nás řekne "lázně", vybaví se nám kolonáda a hrníček s léčivou vodou, procedury a aspoň já se nemůžu zbavit dojmu, že jde vlastně o nemocnici, kde místo injekcí léčí vodou, vzduchem nebo bahnem - čili pokud je člověk zdravý, nemá v lázních co pohledávat. V Japonsku se chodí do horkých lázní odreagovat, nabrat sílu. Voda má teplotu většinou kolem 44 stupňů a v sobě kupu minerálů. Složení se mění od onsenu k onsenu, i místa blízko u sebe mívají úplně jinou skladbu. Najdete lázně železité, že není vidět skrz rez na dno, sírové prameny, jejichž vůně se vás bude držet o něco déle než vzpomínka na ně, narazíte na onseny, do kterých lze smočit jen nohy, na lázničky ukryté v přírodě i na lázně v útrobách velkých hotelů, doplněné saunou, masážemi a vířivkami. Jednu věc však mají všechny onseny společnou. Je v nich dobře. Ale opravdu dobře. Ponoříte se do horké vody a rázem z vás opadnou všechny starosti tohoto světa.
Nám se blíží doba porodní, kdy není příliš radno lézt do horké vody, abychom doma neměli místo klučiny onsen tamago, neboli lázeňské vejíčko, oblíbený pokrm japonské kuchyně (o tom někdy příště). Přesto jsme si před nedávnem neodpustili víkendovou cestu pod horu Mjókó, ležící směrem do vnitrozemí na hranicích s prefekturou Nagano. Malý hotel s výhledem na hory. Na vrcholcích sníh. Pod nimi barevně zářící podzim. Už když se převléknete do jukaty (není to kimono, a vlastně to není ani klasická jukata), spadne z vás spolu s oblečením takováta strojenost a capkáte po hotelu, kde mají všichni hosté stejné oblečení, jdete tak na večeři a do lázní, které jsou v přízemí hotelu, a spíše si připadáte jako doma, kde vás ale nečekají starosti a povinnosti, ale jen zasloužený oddech.
Měli jsme štěstí a chytili krásné počasí, takže jsme se po oba dny ráchali ve venkovním onsenu, kterému se říká rotenburo. V noci, když v páře tušíte obrysy hor, a sledujete, jak tu a tam vykujují hvězdy, ráno, když se všechno kolem rozzáří podzimním listím... Cítíte, jak z těla mizí únava a mysl se čistí. Na dřevěném plůtku jsme objevili slaměné kloboučky, takže máme foto ve vietnamském stylu.
Snad je teď vhodný okamžik pro zmínku o japonském smyslu pro čistotu. Protože právě díky tomu si tady možná oblíbili koupele v horkých lázních. Už v kronice Kodžiki, zachycující události od počátku světa, se bůh Izanagi myl po návštěvě podsvětí, kde hledal svou zemřelou partnerku bohyni Izanami, aby se rituálně očistil. Rituální čistota je v zásadě jedním z hlavních pilířů japonského šintoismu, a není proto divu, že se přenesla do bežného života. Horká lázeň, čili ofuro, je nedílnou součástí japonského domova. Ovšem náš způsob - tedy napustit si vanu, umýt sebe i vlasy a pořád být ve stejné vodě, ve které je i smytá špína - je pro Japonce velmi nevábnou představou. Když se na to stočí hovor a já přikývnu, že se to tak u nás doopravdy dělá, zakření nos, jako když našinci řeknete, že Japonci jedí syrové ryby. Japonská koupelna, většinou bývá celá z plastu (v anketě si zkuste tipnout, proč není obložená dlaždičkami), je totiž uzpůsobená tak, abyste se nejdříve opláchli a smyli ze sebe špínu a pot, a teprve poté se ponořili do horké lázně. Po prvním vynoření se zase vně vany můžete namydlit a šampónem umýt vlasy, smýt to, a pokud je ctěná libost, zase se pěkně zanořit. V podlaze bývají kanálky odvádějící vodu, takže se můžete vně vany stříkat a sprchovat, jak vás napadne, aniž byste vytopili byt. Až se vydovádíte, nastoupí po vás další člen rodiny, jelikož do lázně vstupujete čistí, a tak stačí jednou napustit vanu, aby se vykoupala celá domácnost.
A abychom pořád nemluvili jen o mytí, koupání a čistotě, představujeme na závěr naše autíčko. Tak tady je náš ďáblík s automatickou převodovkou, náhonem na všechny čtyři, klimatizací a kouzelným obsahem necelých šesti set kubických centimetrů. Vyšplhá se horskými průsmyky, aby nás dovezlo do lázní, do kufru se vejde nákup (ovšem basa piva ne - tudíž v Čechách neprodejný), čili dokonalý společník.
TOPlist