Jahiko

23. prosince 2005 v 15:47 | pepáš a niko |  Ze Sněhové země
Vesnice Jahiko hrdě odmítá připojení k většímu městu a urputně si hájí svou nezávislost. V čase, kdy i zapadlé vísky v horách nesou v názvu kupříkladu "město Nagano" a kdy je slučování hitem komunální politiky, je to celkem ojedinělý přístup. Na druhou stranu se ale není čemu divit. V Jahiko je relativně slavná šintoistická svatyně Jahikodžindža, zasvěcená bohyni Amaterasu Ómikami, a o příliv návštěvníku se slušně stará i cyklistická dráha. To je z našeho pohledu trošku zvláštní - co s cyklistickou dráhou? Ale v Japonsku se na cyklisty sází jako na koně - řekne-li se dostihy nebo cyklodrom, znamená to velké peníze. Díky tomu má Jahiko velmi slušnou občanskou vybavenost, parkoviště v celém městečku jsou zdarma a nádraží vypadá jako z perníku. Oficiální název zní sice: Jahiko mura - vesnice Jahiko, ale připomíná spíše malebné městečko se spoustou kulturních akcí, svátků a festivalů - taková japonská Litomyšl, chtělo by se říct. I počet obyvatel by odpovídal, zhruba osm tisíc.
Ač leží Jahiko vzdušnou čarou kousek od Japonského moře, je před jeho vlnami a silným větrem chráněno stejnojmennou horou. Její vrcholek sice poskytuje útulek několika nevzhledným televizním vysílačům, ale je z něj nádherný výhled na moře a ostrov Sado, na opačné straně pak z lesa vystupují střechy šintoistické svatyně a dále ve vnitrozemí pak už jen rovina s nespočtem rýžových políček. Když se dobře zadíváte tím směrem, objevíte ótorii - ohromnou bránu, obra rozkročeného nad střechami domků.
Svatyně Jahikodžidža hostí svátek luceren, svátek chryzantém a místní božstvo je nošeno vesnicí v přenosné svatyni omikoši během letního svátku. Pod hlavní svatyní se nachází zápasiště pro sumó, prostor pro japonskou lukostřelbu kjúdó a také krásný most Taikobaši. Jak jsme psali, inu - poměrně slavná svatyně.
Nebyla by to řádná občanská vybavenost, kdyby chyběly horké lázně a výrobna japonského sake. Vzali jsme to v opačném pořadí a navštívili jsme nejdříve malou továrničku, kde se rodí sake se značkou Takarajama (Hora pokladů). V tradičním stylu postavených prostorách se rýže ručně myje, brousí a za kontrolované teploty dochází ke kvašení pomocí přidaných kultur. Pak zbývá takto vzniklou tekutinu prohnat filtrem a sake je na světě. Podle stupně broušení rýže se liší i výsledek. Prefektura Niigata je sice známá výtečnou rýží, ale ta se zpravidla na sake nehodí. Pro něj je totiž nejdůležitější škrob ukrytý uprostřed rýžových zrnek. Když zbrousíte kolem šedesáti, sedmdesáti procent zrna, získáte velmi jemné sake, kterému můžete směle přezdívat rýžové víno (říká se mu gindžo nebo daigindžo). Čím méně z rýžového zrna zbrousíte, tím vyšší je výsledný obsah cukru. Kolem padesáti procent už se pohybuje hondžózó - to je už klasické sake, které se v zimě pije ohřáté. Pro změnu vychlazené pak bývá vychutnáváno nefiltrované mléčně bílé nigori sake.
Předminule jsme se zmínili o tom, že z Jahiko pochází naše kamarádka Tomii. Její spolužák ze základní školy provozuje rjokan, tedy tradiční hotýlek, Sakuraja, ve kterém jsme přespali. Krom báječného jídla nabízí Sakuraja také reisen, tedy doslova studený pramen (ale na minerály bohatý), ohřívaný uměle na 46 stupňů. Kromě těchto lázní jsme navštívili i gensen, hlavní pramen, kde pro změnu musí horkou vodu vyvěrající ze studní ředit na 47 stupňů. Tyto lázně se nazývají Dairo no ju a jsou bohaté na síru, což je poznat už dlouho předtím, než dorazíte na místo. O horkých lázních jsme se ale rozepsali jinde, takže opusťme Jahiko a vydejme se k moři. Na pobřeží leží město Teradomari, ze kterého jsme poznali bohužel jen rybí trh - v polovině prosince zde byli v kurzu lososi (a jejich výborné jikry), krabi a hlavně ryba hatahata, teď je její sezóna. Vydáte-li se z Teradomari na sever, znamená to kochat se až do města Niigata Japonským mořem, které se v tomto úseku zakusuje do hor a vytváří krásné skalní útvary. Každé další údolí, každá další zatáčka přináší překrásný výhled, který byl ten den navíc podmalován silnými vlnami.
V Niigatě se na silnicích místo sněhu hromadil písek z pláží a jemným bílým popraškem zakrytá melounová pole a vinice dávaly na srozuměnou, že bez ohledu na fakt, že se Niigata nachází sto čtyřicet kilometrů na sever od Džóecu, není rozhodně žádnou sněhovou zemí. Kousek za mořským akváriem má obchod se starožitnostmi naše další kamarádka Hiromi, tak jsme se na chvilku ocitli v Evropě třicátých let. A abychom dotáhli ten zážitek do konce, vychutnali jsme si vánoční osvětlení jedné z niigatských tříd (nad vánočními motivy ale jasně převažovaly nápisy oslavující překročení hranice 810 tisíc obyvatel - to sjednocování...)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama