Sai no kami aneb malý Nový rok

15. ledna 2006 v 12:09 | pepáš |  Ze Sněhové země
Patnáctému lednu je v Japonsku přezdíváno malý Nový rok. V Naře se dnes popíjel čaj mačča z obrovského dvanáctikilového šál(k)u, v kjótském chrámu Sandžúsangendó se konalo tradiční lukostřelecké klání, u nás v Džóecu byly oslavy sice skromnější, ale na druhou stranu dýchaly takřka rodinnou atmosférou.
Nejprve se konal jen malý obřad v malé šintoistické svatyni zasvěcené Hačimanovi. Kan´nuši, šintoistický kněz, krátce povyprávěl o významu svátku Sai no kami (賽の神), pronesl několik
modliteb, a pak bylo za asistence několika mužů z místní komunity místnímu bůžkovi obětováno pár snítek ze stromu sakaki. Ze svíček zapálených uvnitř svatyně přeskočil plamínek do malé lucerničky, kterou jsme i s obětovanými větvičkami sakaki odnesli na nedaleké prostranství, kde už byla připravená hranice a kde na její zapálení čekaly zástupy lidí.
Oheň zažehnutý v nitru svatyně přeskočil na několik pochodní a za chvilku už zaplála fatra, v jejímž vrcholu kouleli očima Darumové. Za hlasitého praskání bambusových kmenů shořely jak sošky zobrazující tohoto buddhistického světce, tak třeba loňské dopisy a pohlednice, symbolicky všechno, co představovalo loňský rok. Zároveň s tím, jak plameny pohlcují všechno staré, vznášejí se k nebi modlitby, které mají u bůžka kami vyprosit ochranu i pro letošní rok. Živel ohně se tu představuje v dobrém světle jako ochránce lidských příbytků, protože bez něj by nebylo jak připravit jídlo, jak se během zimních dní zahřát.
Kromě náboženského obsahu skýtá tento svátek také příležitost k setkání všech lidí ze sousedství. Letos pomáhali zažehnout hranici místní školáci, tatínkové dohlíželi, aby se oheň nerozšířil, kam nemá, a maminky všem rozlévali sake a sladké, ohřáté amazake (následkem čeho byla ostražitost tatínků a strejčků ze sousedství značně oslabena). Jakmile žár hranice trochu poleví, je možné si v jejích plamenech opéct sušenou sépii (v Čechách bychom asi použili vuřt) nebo rýžové koláčky o moči. Díky tomu se člověku chtě nechtě vybaví naše Čarodejnice...
賽の神、あるいは小正月
日本では、1月15日を小正月と呼びます。奈良では20キロもある巨大なお茶碗で抹茶をすすり、京都の三十三間堂では伝統的な弓技「通し矢」が行われ、わが町上越では、控えめではあるけれど家族的な雰囲気の中で小正月をお祝いします。
まず始めに八幡神社で小さな儀式が行われます。神主が賽の神について短く語り、何回か祈りを捧げ、そのあと地域ごとに選ばれた介添えの男性が、地域の神様に榊の小枝を捧げます。神社内のろうそくの火が榊とともに奉納される小さなランタンに移され、そのランタンは、すでに準備が進められている儀式の場所に運ばれます。そこではすでに人々が炎が立ち昇るのを待ち構えています。
神社の中で点けられた火は薪の山に移され、しばらくすると大きな炎になって燃え上がります。その炎の中で、ダルマさんが目を回しています。焼けた竹がはぜる大きな音のなかで、この仏教の聖人像は、まるで去年もらった手紙やはがきのように、前の年を象徴するものとして焼かれていきます。同様に炎はすべての古いものを吸収するとされ、来る年の安泰を願う祈りも中空を漂います。火は、ここでは人々の住まいを守るよき光とされます。なぜなら火がなければ食べ物を用意することもできず、冬の日々、暖まることもできないからです。
宗教的な意味合い以外にも、このお祭は地元の人々があつまる機会という役目があります。今年は点火を地元の小学生が手伝い、お父さんたちは火が燃え広がらないように気をつけ、お母さんたちはお酒や温かい甘酒をみんなに振舞っていました。アルコールのせいでおじさんたちは注意力を欠いてくるんですが… 火が少し落ち着いてくると、するめイカやお餅を焼きます(チェコだったらソーセージを焼くところですね)。このおかげで、どうしても私たちの祭、『チャロデイニツェ(4月30日に行われるチェコの伝統的なお祭。薪を積み上げ、藁でできた魔女を焼く。残り火でソーセージを焼いて食べる)』を思い出してしまうんです…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Aktuální články

Reklama