Těžký život motoristův

15. ledna 2006 v 10:06 | pepáš |  Ze Sněhové země
Řídit auto ve sněhové zemi není zrovna med. Ač se činí pluhy a obří sněhové frézy, jak chtějí, když se obloha roztrhne, jezdí se zkrátka na sněhu. Časem si člověk zvykne, že nic kromě bílých stěn nevidí, a posléze si i zapamatuje, která díra ve zdi ho dovede k benzince a ve které že díře je schovaná ordinace. Směrem do hor nepomůže, ani když sedíte v náklaďáku nebo autobusu, sněhu tam leží normálně čtyři metry a k tomu si připočtěte v průměru metr až dva navíc, které tam přibyly při odklízení sněhu z vozovky.
Udržet auto na bílé silnici a projet s naším prckem sněhové jazyky není ale nic proti parkování. Pluh sice protáhne silnici, ale na jejím okraji vytvoří neprostupnou zeď. Nezbývá než s vlastní malou frézou nebo jen s lopatou prokousat do té hradby díru. To by bylo. Je tu ještě samotné auto. Pokud u něj pravidelně neodhazujete sníh, můžete mu dát sbohem do jara. Kolega při psaní diplomové práce zcela rezignoval na okolní svět a kromě jídla a koupání jen ťukal do klávesnice. Po týdnu práci odevzdal, ale stálo ho tři hodiny krve, potu a slzí, než vyprostil svého auto z bílé závěje. Nemyslete si ale, že když každý den odhazíte sníh, máte vyhráno. Když v Džóecu padá sníh, tak zkrátka padá. Díky vlhkém vzduchu tu na zem žuchají těžké a mokré chuchvalce - než se ohlédnete zmizí auto pod sněhovou peřinou. Před každým výjezdem je tedy počítat se zhruba půlhodinkou na shrabaní sněhu a prokopání únikové cesty. Při návratu je zase vhodné auto někde odstavit a odhrabat sníh, který se nahromadil během toho, co jste byli pryč.
Nový rok jsme strávili v Kantó, tedy v oblasti kolem Tokia, a ač mezi Japonci (ve srovnání s českými pivními a bůčkovými břichy) není mnoho tlouštíků, první čeho jsem si všiml, že oproti Džóecu potkáte na ulici mnohem více lidí se zakulacenými tvary (a nebylo to tím, že bychom potakli zájezd zápasníků sumó). Jukikaki, odhazování sněhu, je zkrátka výborná věc pro fyzickou kondici. I když na druhou stranu, pěkně z toho bolí záda. (Tenhle týden jsem měl navíc službu a odklízel sníh i ze schodiště a přístupových z cest z okolí...)
Ale zpět na silnici. K výbavě zdejšího motoristy nezbytně patří lopata a koště. Zmizíte v útrobách nákupního centra nebo třeba dvě tři hodiny střílíte v dódžó z luku, vyjdete ven - a hele. Našeho prcka naštěstí poznáme na první pohled i pod dvaceti třiceti čísly čerstvě napadlého sněhu, takže nemusíme jako ostatní přemýšlet, která že ta bílá kupka bývala naším autem. Stejně se ale musím ohánět lopatkou a koštátkem, než je vozidlo schopné provozu. V Džóecu je to věc naprosto běžná, ale zkuste s takovou výstrojí dorazit do Tokia. Sníh, který se celou cestu zuby nehty držel kapoty, a vzadu trčící násady nás prozradily dříve než niigatská SPZ. "Jiná země...," pomyslíte si chtě nechtě, když ještě s botama od sněhu otrháváte ze stromů mandarinky. Když jsme ještě na cestě do Tokia projeli průsmyk Mjókó, protáhli se i prefekturou Nagano a za posledním tunelem nás oslepily sluneční paprsky a krajina bez špetky bílého sněhu, parafrázovali jsem slavnou první větu Kawabatovy Sněhové země: "トンネルを出たら、眩しい。" (Hrdina příběhu cestoval vlakem opačným směrem a v první větě je po vyjetí z tunelu znenadála obklopen sněhovou zemí. Nás po vyjetí z přítmí tunelu čekalo Slunce a teplo...)
parkoviste
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama