Šódžin rjóri aneb bez masa

1. května 2006 v 8:03 | pepáš a niko |  Hovory u dýmky a šálku čaje
Abychom si stále neužívali jen mořských ryb a jejich jemného masíčka, zvolili jsme pro tentokrát stravu skromnější a hlavně - bezmasou. Šódžin rjóri by se dalo jednoduše přeložit jako vegetariánská, prostá strava; původ má tento výraz v buddhistických kláštěrech.
Nedaleko svatyně Nikkó (o tomto místě se zmíníme někdy příště), ve stínu mohutných stromů sugi (japonský cedr) jsme poobědvali tuto mnišskou krmi. Na vrcholcích hor svítil ještě bílý sníh, ale na tabuli už dominovala raná jarní zelenina. V zahradě, která se rozprostírala před námi, zrovna kvetl mizubašó (v angličtině nese nelibý název skunk cabbage, v češtině se tomuto "vodnímu banánovníku" říká toulcovka), a tak jsme nějak zapomněli vyfotit první chod, na podnosech z červeného laku se v tu chvíli skvěla zelenina zenmai - bylo těžké odolat.
Poté přišlo na řadu i v našich krajích známé o tófu (do tohoto byl přidán sezam, což prosté chuti sóji dodává trochu hravé elegance).
Aby to mnichům nebylo tolik líto, je šódžin rjóri naaranžováno tak, aby alespoň svým vzhledem připomínalo pochoutky Buddhovým žákům zapovězené. Další chod v sobě nezapřel inspiraci v sašimi, tedy plátcích syrových ryb. Místo masa se však pod listem šiso, jemně nastrouhanou ředkví daikon a svůdně stočenými mořskými řasami skrývala juba. Minule už o ní byla řeč, ale pro pořádek - je to víceméně polotovar při výrobě sójového sýra o tófu. Když se sójové mléko usadí, na povrchu ve vytvoří takový škraloup - juba.
I další chod byl postaven na jubě. Tentokrát v podobě lehce osmaženého závitku, na němž trůní kogoši, což je název pro mladé výhonky jarní horské rostliny jménem kusasotecu.
Giseidófu. Název v sobě skrývá slovíčko tófu, takže už víme, co je hlavní surovinou dalšího chodu. Vody zbavené tófu se smaží a koření tak, aby svou chutí připomínalo vaječnou omeletu. V popředí se skvěje minatoage, které je zase připraveno tak, aby chuťové buňky potěšilo úplně stejně jako úhoř. A to kouzlo vážně funguje.
Pochopitelně nesmí chybět lehce povařená zelenina v doprovodu hub šiitake.
A přichází tempura, tedy jarní zeleninka v křupavém těstíčku. Vedle sebe jsou narovnány bambusový výhonek, košiabura a taranome. Rýži nelze v žádném případě vynechat - je ozdobena jarními výhonky warabi a nejedná se o klasickou bílou rýži, ale o akagome, tedy červenou rýži. Je to trochu podřadný druh rýže (říkali jsme, že se jedná o prosté jídlo), s malými zrnky a nevalnou chutí. Při vaření však značně nabyde, takže bývala oblíbeným hostem chudých domácností. Nakládaná zelenina a polévka pak uzavírají toto menu. Dnešní polévka se od klasické misoširu liší tím, že v ní plave kasu, což je polotovar při výrobě sake (jednoduše řečeno: to co zbyde po filtrování sake).
No - málem bychom zapomněli na dezert. Jókan je druh tradičního japonského cukrovíčka (forma se podobá našemu želé). Do tohoto byly přidány cibulky lilií a sakurové kvítky.
Když to tak člověk shrne, není ta prostá a jednoduchá mnišská strava úplně k zahození. J
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama