Taue

29. května 2006 v 16:42 | pepáš a niko |  Ze Sněhové země
O niigatské rýži se tvrdí, že je nejlepší v celém Japonsku. Zvláště odrůda košihikari je živoucí legendou - taky jsou na ni místní náležitě pyšní (až tak, že přidávají slavnou rýži do zmrzliny). Říká se, že je to právě díky sněhu. Když se zadíváme k horám, ještě teď na samém konci května bíle svítí - místní rýžová políčka tak mají rok co rok dostatek vody z tajícího sněhu. Sněhová přikrývka také dokáže znepříjmenit život všem červíkům a hmyzu, takže v našem kraji nemusíte používat chemické postřiky, aby se urodila zdravá rýže.
Na pěstování rýže nejsme žádní odborníci, ale pokud vás toto téma zajímá, odkazujeme velice rádi na stránky našeho kamaráda Václava Kučery, který na nedaleké farmě strávil s rýží celý rok. Nemusíme být ale žádnými specialisty, abychom zaznamenali, že je v plném proudu sázení rýže - taue. Tanbo, rýžová políčka ležící v údolích, už se zelenají, na terasovitých políčcích ve strmých horských stráních už jsou přípravy v plném proudu. I náš přítel Jošida z městečka Nóu už má půlku za sebou - kdepak čas sázení rýže - to má každý naspěch. Proto se také řada rituálů spojených se sázením rýže a modlením za bohatou úrodu odehrává v březnu, kdy ještě pole dávno spí.
Rýže vyžaduje, jak už jsme se koneckonců zmínili, dostatek vláhy. Také proto je celá země protkána systémem závlahových kanálů. Má se za to, že právě pěstování rýže je jedním z faktorů, díky němuž jsou asijské společnosti orientovány na kolektiv, nikoli na jedince. Bez závlahy nemáte rýži a kanály sami nevybudujete, ani je nejste schopni sami udržovat. Zemědělská spolupráce a pevné vazby s ní spojené se označují slůvkem jue (stejný znak jako pro sloveso musubu - svázat) a v řadě oblastí (zejména v horách) přežívají dodnes.
Ani načasování sázení není žádná legrace. Od jihu už se blíží cuju - slivoňové deště, jak je nazývané dlouhé období dešťů. Když zasadíte moc brzy, riskujete, že vám rýže uschne, než deště přijdou. Když pozdě, může se stát, že rostlinky řádně nezakoření a slivoňové deště vám je spláchnou.
Dnes už se taue provádí prakticky výhradně pomocí strojů. Jen v rozích políček či na nedostupných místech je občas vidět shrbená záda, jak sázejí rýži. My jsme si vyzkoušeli sázení pěkně tradiční, bez holinek a holýma rukama. V našem oblíbebém Nóu jsme se s místními školáky pustili do malého políčka a co nevidět bylo hotovo. Vzít tak tři čtyři stébla mezi palec a prostředníček a šup s ním do měkkého bahna. A zase o krok dál. Jsme pozvaní i na sklizeň, tak budeme referovat, jestli naše sazečky nespláchli slivoňové deště.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 hanci hanci | Web | 1. června 2006 v 23:35 | Reagovat

Viděla jsem dokument o japonských farmářích, měli všechno automtizované, ale stejně dřeli od rána do večera. Fascinovala mě - jako vždy - jejich disciplína a čistota i ve stájích atd. Vůbec si nedovedu představit to ruční sázení, jak to mohli - a jistě ještě i mohou - ti lidé vydržet. Hezké dny přeji.

2 pepáš pepáš | 5. června 2006 v 16:06 | Reagovat

Teď už to jde. V minulosti měli zemědělci předepsáno, kolik musí odevzdat rýže, a tak byli nuceni zakládat pole na takřka nedostupných místech v horách (ironií osudu jsou právě horská rýžová pole tak krásná...) - navíc si rýži k jídlu nedali. Všechna putovala lennímu pánovi. Pojídání rýže se mezi široké vrstvy rozšířilo až v období Meidži, v druhé polovině devatenáctého století. Přitom v konfuciánské hierarchii patřilo zemědělcům, jakožto pilíři státu, hned druhé místo za šlechtou.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama