Červen 2006

Rýžobrusomat

30. června 2006 v 17:20 | pepáš a niko |  Ze Sněhové země
Že je v Japonsku mnoho automatů, je známá věc. Že si na nádraží koupíte v automatu lístek na vlak, na oběd, také cigarety a pochopitelně čaj nebo jiné pití - to nikoho nepřekvapí. O životě japonských studentů zase vypovídá řada automatů, které míjím každý den cestou na univerzitu - ledový čaj, cigarety, instantní nudle a...a rýže. V prefektuře Saitama mají zase automat na vejce a čerstvou zeleninu. U nás v Džóecu je zase na každém rohu džidóseimaiki - brusička rýže. Japonci jedí prakticky výhradně bílou (tedy broušenou) rýži hakumai. Z pole ale získáte genmai, tedy nebroušenou rýži (v současnosti je populární mezi mladými slečnami, neb se po ní prý hubne), a tak v zemědělských oblastech narazíte často na seimaiki. V zásadě se nejedná o nic převratného, prostě nasypete genmai do jednoho otvoru a po chvilce mručení a vrčení vám na druhé straně vypadnou krásně lesklá zrnka bílé rýže.
Po odpadcích, které přišly na přetřes minule, další nezajímavé téma :-( Budeme s tím muset něco udělat. Na spadnutí je ale článek o městě Macumoto a jeho proslulém hradu, tak ještě chvilku vydržte... ;-)

Třiďte odpad

30. června 2006 v 16:59 | pepáš a niko |  Ze Sněhové země
Hlavou mi proběhla celkem podařená česká kampaň, ve které se objevily snad všechny "neprůstřelné" argumenty, proč netřídit odpad.
V Japonsku si sice také můžete stěžovat na nedostatek místa pro ukládání plastových lahví a papíru, horovat nad tím, že k těm barevným kontejnerům je to daleko (ve skutečnosti v Japonsku žádné nejsou), ale nebude vám to nic platné. Tady vám nezbyde nic jiného, než odpad řádně třídit. Nevlastníte totiž popelnici ani kontejner, ale spolu se sousedy (čímž je zajištěna vzájemná kontrola :-o) sdílíte ohraničený prostror, boudičku, velkou schránu, sítí zakrytý kout pod schodištěm, drátěný kotec, plastovou schránu - tady se fantazii meze nekladou - do které v určený den do určité hodiny odnesete určený odpad ve stanoveném balení.
Závisí na místní samosprávě, kolik druhů odpadů vymezí pro třídění, ale v zásadě se to výrazně neliší. Velkou skupinu tvoří spalitelný odpad, který, jak název napovídá, končí ve spalovnách a kterého je bezkonkurenčně nejvíc. Město Džóecu navíc vyžaduje dělit zvláště i kompostovatelný odpad (jenž je v jiných místech součástí odpadů spalitelného), ve kterém končí drtivá většina kuchyňských odpadků. Jednou za čtrnáct jsou sváženy noviny, časopisy a kartón. Plastové a papírové obaly u nás mají vyhrazený každý čvrtek. Jednou za dva týdny se zbavíme plastových lahví, plechovek a skleněných lahví. Tak dvakrát do měsíce přijde řada i na nespalitelný a nerecyklovatelný odpad, odděleně jsou pak sváženy i použité baterie či žárovky a zářivky.
O své zákazníky se také celkem starají velké obchody - takže do připravených schrán můžete odhazovat obaly od zboží, které se uvnitř prodává. Obaly od džusu a mléka, plechovky od piva či plastové tácky od masa.
Čeho si v Japonsku bezpochyby záhy všimnete, je absence nejen popelnic, ale i odpadkových košů. Ne že by nebyl v Japonsku ani jeden, ale obecně platí železné pravidlo: "Své odpadky si odnes domů." A tam je řádně roztřiď, chtělo by se dodat. A na úplný závěr trocha statistiky, na jednoho Japonce připadá na jeden den něco málo přes jeden kilogram odpadků.

Co nového.....

24. června 2006 v 17:02 | pepáš a niko |  Hovory u dýmky a šálku čaje
Tuňáci jsou fuč! Neznámý zloděj připravil farmu chovající tuňáky o padesát mladých ryb, čímž ji vznikla škoda kolem sedmi a půl miliónu jenů. V Óšimském průlivu v prefektuře Kagošima chovají tuňáky ve speciálních polystyrenových nádržích o výšce jeden a půl metru a průměru kolem třiceti metrů. Nádrže plavou na mořské hladině, v každé je chováno kolem tří set jedinců.
Fotbalisté jsou zpátky. Modrým samurajům se nepodařilo postoupit ze základní skupiny fotbalového mistrovství světa, a tak už jsou zpátky v Japonsku, kde je na naritském letišti uvítaly zástupy fanoušků. Češi zjevně umí vítat jen šampióny - na ruzyňském letišti na autogram od Rosického a spol. prý čekalo asi dvacet školaček, nikdo víc. Mno, alespoň se fotbalová horečka trochu uklidní a novinky o pravém palci Nakamurovy nohy a pocitech Makiho maminky přestanou objevovat na prvním místě večerních zpráv veřejnoprávní televize. Když už jsme u toho fandění, stejně na tom byli i u sousedů - před soulskou radnicí se za úspěch svých fotbalistů strachovalo, modlilo a povzbuzovalo na sto sedmdesát tisíc Korejců. Bez ohledu na fakt, že utkání se Švýcarskem začalo ve čtyři hodiny ráno místního času, fandilo před obřími obrazovkami a v různých podnicích po celé zemi na jeden milión šest set tisíc korejských fanoušků. Fandění před obřími obrazovkami si užívali také v Číně, které svůj tým na šampionátu nemá. Chléb a hry...
A kde je diamant? Poslední z podezřelých loupeže diamantu byla zadržena britskou policií. Diamant v hodnotě 3 490 000 000 000 jenů byl uloupen z obchodu v luxusní tokijské čtvrti Ginza v březnu 2004. Nešlo však o žádnou elegantní loupež, zloději napadli obsluhu obchodu a kladivem rozbili schránku, ve které byl diamant uložen. Loni byli v této souvislosti zadrženi tři státní příslušníci Srbska a Černé hory. Jejich poslední pravděpodobný komplic, šestapadesátiletá žena, která před nedávnem získala britské občanství, byla policií zadržena v souvislosti s paděláním peněz v Itálii.
Práce především. Osmdesát procent mladých zaměstnanců firem odpovědělo v průzkumu, že před schůzkou s přítelkyní by dali přednost práci přesčas.
Profesoři z Wasedy. Profesorka Macumoto Kazuko z tokijské univerzity Waseda byla kvůli zpronevěře dotací na výzkum zatčena policií. Prakticky souběžně zaznamenal velký úspěch tým profesora Jošimury (ze stejné univerzity) - v Egyptě objevili novou mumii.
Další pokus. Japonští a američtí vyjednavači opět zasedli ke stolu a výsledkem je dohoda o opětovném obnovení dovozu amerického hovězího do Japonska. Kvůli obavám z nákazy BSE byl dovoz americkéh hovězího dlouho zakázán. Po náročných jednáních došlo k jeho obnově, ale americká strana v krátké době porušila přísné podmínky a Japonsko dovoz okamžitě zastavilo. Tak napodruhé....
Rodinná tragédie v prefektuře Nara. Šestnáctiletý středoškolák úmyslně zapálil dům, ve kterém uhořela jeho matka a dva mladší sourozenci. Po činu utekl do Kjóta, kde ho policie dopadla spícího na pohovce v cizím domě. Prý chtěl sledovat mistrovství světa ve fotbale. Ke žhářství se přiznal a jako motiv uvedl skutečnost, že mu otec vyčetl školní prospěch.
Trest smrti pro mladistvého? Před Nejvyší soud se dostala sedm let stará vražda. V prefektuře Jamaguči byla teprve osmnáctiletým mladíkem zavražděna matka spolu se svou jedenáctiměsíční dcerou. Vrah jako motiv uvedl, že se mu žena líbila - proto předstíral, že jde opravovat potrubí, a vnikl do bytu. Když se žena bránila, zavraždil ji a poté znásilnil. Plačící dcerku pak brutálním způsobem zabil také. Problém je, že v Japonsku je plnoletost stanovena až na dvacet let - v době činu byl tedy dotyčný mladistvým. I díky tomu uniká nejvyššímu trestu - tedy trestu smrti, o který celých sedm let usilovně bojuje manžel a otec zavražděných. Soudy nižších instancí rozhodly, že je ještě šance na vrahovu nápravu a návrat do společnosti, a proto nad ním vyřkly rozsudek doživotí. Tým právníků se snažil dostat do hry také mladíkovo nešťastné dětství a vraždu interpretoval jako neplánovanou. Nejvyšší soud však tyto argumenty nepřijal a vrátil případ původním soudu zpět k novému projednání. Pravděpodobnost, že nad vrahem bude vynesen trest smrti, se tak zvýšila.
Stažení japonských jednotek z Iráku. Premiér Koizumi oznámil, že byl vydán rozkaz o stažení japonských jednotek z Iráku. Japonsko podle ústavy nesmí vlastnit armádu. Namísto ní sice existují jednotky sebeobrany, ty však (už ze samé podstaty - sebeobrana) vláda nesmí použít v zahraničí. Politici sice zdůrazňovali, že japonské jednotky v Iráku opravují silnice a vodovody - tedy plní vyloženě mírové úkoly - přesto však sklidili kritiku opozičních stran i části veřejnosti. I proto Koizumi zdůraznil, že ani jedna japonská puška nevystřelila a že se podařilo pomoci obnově Iráku.
Pojišťovny se bojí. Nebývale tvrdě vystoupily úřady proti jedné z velkých pojišťoven Sumitomo Seimei. Když vyšlo najevo, že díky chybnému výpočtu zadržuje platby pojištěncům, byl pro tuto pojišťovnu vydán zákaz obchodování. Zastavení činnosti je sice časově omezeno, přesto se jedná o velmi razantní zásah.
Na jihu stále prší. Na Kjúšú pokračují vydatné deště a s tím spojené sesuvy půdy a záplavy.
Lukostřelci. Japonský lukostřelecký tým vybojoval zlaté medaile na mistrovství světa. Jamamoto, hrdina aténské olympiády, vystřílel navíc v soutěži jednotlivců střibrnou medaili.
Korea straší. Severokorejští komunisté zase vystrkují růžky. Amerika a Japonsko znepokojeně hledí na aktivitu v areálu severokorejského odpalovacího zařízení raket dlouhého doletu. Chvilku se nevědělo, jestli Korea už svou vylepšenou střelu "Tepodon" nevystřelila a politici před kamerami opakovali znepokojené komentáře. Nakonec se tato skutečnost nepotvrdila, nicméně se podle amerických špionážních fotografií zdá, že probíhalo plnění paliva - není proto vyloučeno, že Severní Korea cvičný odpal Tepodonu, který může údajně zasáhnout i americké území, v blízké době provede.
Byl tu Tom. Propagovat další pokračování své nemožné mise přijel do Japonska Tom Cruise. K akci si pronajal rychlovlak Nozomi - během jízdy z Tokia do Ósaky si nechal od sto padesáti vybraných fanynek hladit nos, rozdával podpisy, polibky a úsměvy. Mimochodem, kdybyste si chtěli pronajmout šinkansen, připravte si 15 miliónů jenů.
Guvernér v úzkých. Aféra kolem miliardáře Murakamiho (z vazby vzkázal, že má strach o děti a zaměstnance a co nejrychleji se chce vrátit) se dotkla nejvyšších míst. Guvernér Národní banky Fukui totiž soukromě investoval do Murakamiho fondů. Zákon, který by mu to zakazoval, sice není, ale jako představitel stěžejní instituce ve finančním sektoru by si měl podobné věci odpustit. Tak alespoň argumentuje opozice požadující jeho okamžité odstoupení. K tomu se však guvernér Fukui nemá (navíc mu vyjádřil podporu premiér Koizumi).
V současné době je jedním z ožehavých témat reforma vzdělávacího systému.
TOPlist

Untoan

18. června 2006 v 18:53 | pepáš a niko |  Ze Sněhové země
Historie buddhistického chrámu Untoan se započala už v osmém století během období Nara, kdy sloužil k uctívání předků mocného rodu Fudžiwara. Velký přerod a přeměnu na chrám sekty zen(tentokrát pod záštitou knížecího rodu Uesugi) zažil Untoan v patnáctém století.
Untoan patří mezi nejvýznamnější chrámy oblasti Ečigo, nachází se ukryt v lesích pod horou Hakkaisan, nedaleko města Muikamači. Navštívil jsem řadu slavných chrámů, ale málokterý na mě zapůsobil tak jako Untoan. Možná je to tím, že ve stínu mohutných cedrů odpočívá stranou od lidského hemžení a uchovává si tak svou atmosférou. Například slavné kjótské chrámy, byť mnohokrát větší, byť mnohem bohatší a skvostnější, proměnily davy turistů na pouhou atrakci. Ne že by zcela ztratily své kouzlo, stále mají co říci, ale je prakticky nemožné načerpat v nich energii, spočinout na chvíli sám v sobě. Ano, zapůsobí na vás svou krásou, ale kouzlo zabydlenosti, intimní důvěrný pocit, který vás zcela prostoupí, je třeba hledat jinde. Třeba na takových místech jako Untoan.
Přitom když nevkročíte na půdu tohoto chrámu, je to, jako kdybyste ani nenavštívili kraj Ečigo. Však to také stojí psáno na jednom ze sloupů brány Akamon. Právě když projdete touto bránou, vstoupíte totiž na dlažební kameny, pod kterými je podle legendy uložen text Lotosové sútry. Pod každým kamenem jeden znak. Když přejdete po této cestě přinese vám to pomoc všech buddhů a do vašeho srdce vstoupí Buddhovo učení.
Když jsme vstoupili do zahrady, právě zněl z hlavní síně zvon - konal se zádušní obřad. Starý mnich se prošoural kolem, udělal bubáka na našeho špunta a ručníkem si otíral čelo: "To je k neuvěření...takovéhle vedro...," utrousil ještě, než zmizel v útrobách chrámu. Na chodbách - inu, jedná se o zenový chrám - visí spoustu báječných "upozornění": "Poslouží to jako důkaz, že jste v minulém životě byli opice nebo mýval tanuki, kteří otevírají, co nemají, koukají, kam nemají, a nestydí se u toho. A proto neotvírejte tyto dveře!" "Ať vás ani ve snu nenapadne, vystoupat po těchto schodech." "Jen osel zvoní dokola na tenhle zvon a ruší tím ostatní." "Přisátý k cigaretě vypadáš jak kojenec, co se neumí odtrhnout od maminčina prsu. Hádám ti, kamaráde, tak maximálně pět let. Zákaz kouření." Kromě toho najdete na stěnách řadu svérázných svitků s náboženskou tématikou: "po smrti, až se bude rozhodovat, jestli půjdeš do pekla nebo do nebe, se v zrcadle ukáže, jak jsi vyřvával, popíjel a pral sis teřich." Nebo: "Jednou strčíš ty, po druhé do tebe strčí druhý, ať se člověk snaží o krásný kruh, vždycky se to nějak zkroutí..." (viz. foto) Pokud máte zájem o vysoké umění, najdete řadu starých klasických svitků v chrámové pokladnici. Pokud ne, můžeme se dumajíce nad významem zenových kóanů vydat dále k hlavní síni.
Před vstupem do hlavní síně, kde je uctíván buddha Šákjamuni, je pramen, jehož pití je prý garantem dlouhověkosti. O kus dál je dřevěná socha jamamby - obecně známé jako horská čarodejnice. Doprovodný text však uvádí, že tato jamamba pomáhá při bolestech zubů a navíc odkazuje k tomu, že zlého démona z ní udělaly až pozdější pověry. Před několika tisíci lety, v období džómon, byla uctívána ženská božstva, která pak volně přešla do rodícího se náboženství - šintoismu. V něm zaujímala původně jamamba místo ryze pozitivní, byla patronkou čisté vody a potravin. Ale stejně vypadá strašidelně...ani jsem její fotografii nemohli dát na blog....
V hlavní síni jsou připraveny plastové přepravky vystlané ručníky. Střecha už je děravá a přece jen - začaly slivoňové deště....
Zendó je prostor, kde se mniši věnují meditaci v sedě, zazenu. Podle prachu na polštářích zabuton to však nevypadá, že by to s meditační praxí nějak přeháněli. Vysvětlení dodává opat na magnetofonové pásce připevněné na jednom ze sloupů. Napůl žertem začíná o tom, že šákové, z jejichž rodu pocházel i historický Buddha, byli dlouhých útlých postav, takže sezení v lotosové pozici pro ně bylo vlastně odpočinkem. Ale co my, Japonci, zemědělci s krátkýma nohama.... Druhým dechem dodává, že meditace je dobrá věc, ale skutečný žitý zen je nepostradatelný - když jste otevřeni všem bytostem kolem sebe, ani nepotřebujete dlouhé hodiny meditovat....
V jedné z vedlejších síní, jejíž okenice jsou doširoka otevřeny, v tichosti pozorujeme zahradu a hada, jehož tělo se vine od zvonice do chladného stínu. Kolem dokola mlčí hory.

Okuizome aneb první bašta

18. června 2006 v 15:03 | pepáš a niko |  O docela malých medvědech
Stačí sto dní od narození a člověk už zasedne k prostřené tabuli. Žádné mlíčko, žádná kojenecká strava - poctivá bašta. Na stole by se měl sejít pokrm z moře, tedy ryba (při slavnostních příležitostech se pojídá ryba tai), dále rýže (nejlépe sekihan, bílá rýže s přimíchanými červenými fazolkami azuki), kó no mono (tedy nakládaná zelenina), nimono (vařená zelenina) a polévka. Dítě samozřejmě připravenou krmi nejí, je to jen taková "hra" na stolování s dospělými. Okuizome znamená v překladu první jídlo ( お食い初め), rituál při kterém dítě usedne poprvé ke stolu s rodinou, ale na skutečnou baštu si bude muset ještě chvilku počkat.
Ve většině případů připadne okuizome na stý den od narození, ale jsou místa, kde se slaví v den stodesátý nebo stodvacátý. Obecně lze říci, že okuizome spadá do období, kdy se kojenci začínají podávat zeleninové polévky nebo ovocné šťávy. My jsme špuntovi připravili melounové želé, aby z toho také něco měl, jinak se připraveného jídla pouze dotkne rty. První krmi by měl přitom dítěti k ústům podávát nejstarší člen rodiny, jako důkaz kontinuity rodu. Používat by se měly nové hůlky vyrobené z vrbového dřeva a misky zdobené borovicemi či jeřáby.
V některých oblastech se do jídla přidávají malé kamínky, aby dítěti narostly zdravé zuby. V jiných místech se okuizome neobejde bez nakládané slívy umeboši. Ta se na stole objevuje proto, aby člověk žil tak dlouho, než mu obličej zaplní vrásky (stejné jako se mu na tváři objevily, když se byť jen špičkou jazyka dotkl kyselé umeboši...).
No, mlíčko to není.....

Bestseler

17. června 2006 v 16:15 | pepáš a niko |  Hovory u dýmky a šálku čaje
Kdo by neznal Bašóovu Úzkou stezku do vnitrozemí.... Cestovní deník doprovázený básněmi haiku přeložil do češtiny profesor Novák a před několika lety nově také Antonín Líman (vydalo nakladatelství Dharmagaia). Na malém prostoru Bašó využil všechny přednosti žánru zvaný haibun - nejenže mistrně vystihuje atmosféru míst, kterými putuje se svým souputníkem Sorou, ale - jak připomíná Antonín Líman v předmluvě ke svému překladu - zároveň podniká pomyslnou pouť i do minulosti. Poměrně útlý text zcela přetéká odkazy na literární díla japonské historie, na staré legendy, na oblíbené Bašóvy básníky. Úzká stezka je tak skutečně výpravou do nitra srdce, do hlubin mysli, navíc ozdobená Bašóovými básněmi haiku...
Vzdálenost, která zabrala pěšky putujícímu Bašóovi několik měsíců, překoná dnes rychlovlak za pár okamžiků. K naší zrychlené době jakoby se pomalé tempo putování ani trochu nehodilo. Ani když si Bašóův deník přečteme, nebudeme pravděpodobně schopni nasát všechny autorovy pocity, vzpomínky a odkazy, které se skrývají za každým slovem. Ale proč se o to nepokusit? Možná právě takto uvažovali autoři knihy Úzká stezka do vnitrozemí tužkou. Ke knize, která se v Japonsku stala záhy bestselerem, dostanete tužku a sotva viditelně předtištěný originál znak po znaku obtahujete. Krok za krokem tak následujete Bašóa. Když nerozumíte starému textu, máte k dispozici překlad do moderní japonštiny, když se unavíte, můžete zrakem zabrousit do míst, kde jsou mapky a zajímavé odkazy. S postupujícím časem a přibývajícími kilometry se začne zkracovat vaše tužka - jako byste prošlapali boty...
Pokud máte chuť dozvědět se něco více o Bašóovi, nabízím zkrácenou verzi své seminární práce napsané před čtyřmi lety na literárním semináři docentky Švarcové na pražské japanologii.
Básníkův život
Macuo Bašó se narodil roku 1644 v Uenu v provincii Iga, dnes jeho rodné místo patří do prefektury Mie. Vyrůstal v rodině chudého samuraje Macua Jozaemona. V mládí mu ale nejvíce k srdci přilnul syn jeho pána Tódó Jošitada. Mladý Bašó se stal jeho druhem a společníkem, dostalo se mu náležitého vzdělání i samurajského výcviku. S mladým Jošitadou také učinili první krůčky v poesii. Uměleckými pseudonymy Sengin (Jošitada) a Kigin (Bašó; tehdy vlastně ještě Kinsaku nebo též Džinšičiró, jak zněla jeho "křestní" jména. Bašó je uměleckým přídomkem, který si básník zvolil mnohem později.) jsou podepsány jejich první řazené básně renga.
Bašóovi životopisci uvádějí, že se mladého básníka hluboce dotkla smrt jeho pána a zároveň přítele, mladého samuraje Jošitady. Po této smutné události našel Bašó roku 1666 útočiště v Kjótu. Tam pokračoval ve zdokonalování svého básnického umění ve škole Teimon, mistra Teitokua. Spekuluje se též o tom, že do této doby mohlo spadat i Bašóvo údajné manželství s mniškou. Někde se můžeme dočíst, že spolu vychovávali dítě a že mladý Bašó poznával strasti rodinného života.
Ať tomu bylo jakkoli, jisté je jen to, že roku 1671 je už začínající básník zpět v rodném Uenu. A jakoby dárkem z cest s sebou přináší i první antologii hokku Kai no Ói - Hra s mušličkami. (Oficielně vydaná roku 1672.) Jednotlivé básně řadí Bašó po párech, srovnává je a přidává kritická hodnocení.
Snad posílen prací na své první antologii, která zaznamenala úspěch, snad hnán snahou stát se věhlasným básníkem nebo prostě jen touhou jít dál, být stále na cestách, odchází Bašó do Eda. V rostoucím městě Tokugawského šogunátu možná cítil živoucí změny a doufal, že právě tam se prosadí jako autor. Svým novým uměleckým přídomkem, Tósei, se přihlásil ke klasiku čínské poesie, básníku Li Po. (Tósei znamená zelená broskev, Li Po se píše znaky pro bílou švestku.) Když pak roku 1680 vychází sbírka Tósei Montei Dokugin Nidžú Kasen - Nejlepších 20 básní Tosei a jeho žáků, můžeme si domýšlet, že Bašó již musel být uznávaným mistrem, kolem něhož se soustředili žáci. Makoto Ueda ve své knize Macuo Bašó píše, že tímto momentem již byla ukončena proměna z poutníka na básníka. Po letech hledání se Bašó usazuje v Edu a na samém prahu éry Genroku, zlatého období japonské literatury (začíná rokem 1688), se stává známým básníkem.
V témže bodě ovšem začíná další z Bašóových proměn. Transformace z básníka zpět v poutníka. Zní to na první pohled podivně - krátce poté, co po období hledání konečně nalezl to, co hledal, opět odchází. Proč? Je to však jen logické vyústění - nejen potřeba čerpat nové zdroje inspirace nutí Bašóa vyrazit na cesty. Ovlivněn učením buddhistické sekty zen, a především svým zenovým učitelem Buččóem (ke vztahu haiku a zenu se ještě dostaneme), bere cestu jako uskutečňování Pravé Podstaty. Jako mnich odchází do bezdomoví, vydává sebe sama napospas pomíjivosti světa, aby skrze přímou zkušenost došel až na samotné jádro. Teprve potom chápeme, proč jsou Bašóova haiku tak hluboká, naplněna vhledem do podstaty věcí, a zároveň tak jednoduchá, někdy až naivně dětská. Potom chápeme, že přeměna v poutníka je jen logickým pokračováním básníkovy cesty - nejen životní, potažmo duchovní, ale též umělecké.
Ač byl Bašó v osmdesátých letech často na cestách, paradoxně mu básnický pseudonym propůjčilo místo, kam se vracel. Chatrč pod banánovníkem, dar Bašóova přítele a obchodníka jménem Sugijama Motomasa, kterého však básnický svět zná pod přídomkem Sanpú, se stala Bašóovým domovem. A starý banánovník, jehož stín poskytoval Bašóovi útočiště, nabídl básníkovi i jméno, pod kterým ho zná dnešní svět.
Dílem na cestách, dílem v chatrči pod banánovníkem, v doprovodu svých přátel či žáků nebo osamělý, kráčel Bašó světem Japonska na sklonku sedmnáctého století. Pod tahem mistrova štětce se však tento svět nezřídka ocitl v bezčasí básníkových haiku, jež jsou srozumitelná i dnešní mysli. Smrt potkala Bašóa, jak jinak - na cestách, poblíž Ósaky. Zemřel roku 1694.
Haiku
Bašóova haiku jsou zřejmě tím nejznámějším, co z jeho tvorby zná současný svět. Haiku je jednoduše vystiženo číslicemi 5-7-5 čili gošičigo. Vyvinulo se z hokku, tedy úvodní sekvence řazených básní renga o stejném rozsahu. Hokku bylo ceněno jako nejdůležitější prvek celé skladby, není tedy divu, že časem začalo existovat samo o sobě - a vzniklo haiku. Trojverší o sedmnácti slabikách se stalo mocným zaklínadlem. Na první pohled nás může zarazit tak překvapivě malá plocha - sedmnáct slabik, proboha, co na tak malém prostoru můžeme říct. Jak to, že je haiku tak slavné? Jak to, že jsou jeho mistři tak vážení? Tři verše, ani ne dvacet slabik...
Velký autor moderní japonské prózy Ibuse Masudži si jednou postěžoval, že chtěl také být básníkek haiku, ale že dobré haiku vám přijde tak jednou za rok. A to člověka neuživí. A proto píše prózu.
Kdyby mělo pravidlo o jednom dobrém haiku platit pro všechny bez rozdílu, žil by Bašó snad tisíc let. Jeho haiku jsou zachycením bytí ve světě - jako by tak rozehrávalo šintoistickou "strunu" japonské duše, která je ukotvena v okolním světě a přírodě. Znaky každého dobrého haiku, nejen Bašóova, jsou zkratka, prostota, přímost a přesvědčivost. Jakákoliv vyumělkovanost, násilně přidaný motiv naruší intimní atmosféru haiku. Haiku je jako dětský výkřik. Naprosto neoddělitelný od události, na kterou reaguje. Stejně přímočarý a jasný. I proto mají básníci haiku tak blízko k zenu, který též nabádá od opuštění složitých myšlenkových vazeb a konstrukcí a obrací pozornost mysli k přímému prožitku.
Ač haiku působí přirozeně, můžeme v každém vystopovat několik základních principů. Možná dnes vidíme Bašóovu tvorbu okem příliš idealistickým a přisuzujeme mu až přílišnou volnost a nezávislost. Uvědomme si ale, že i on prošel klasickým básnickým vzděláním a že jako básník musel být závislý na okolním uměleckém světě. Ač do jisté míry určoval normy své doby, přesto nemohl přetrhat tradice, ze kterých sám vzešel. A proto i Bašóova tvorba vyznává ideály, které provázejí po staletí japonskou literaturu.
Prvním principem je kigo, sezónní slovo, jež má za úkol navodit atmosféru, patřičně vyladit čtenáře či posluchače. Miroslav Novák a Jan Vladislav dali seznam takovýchto slov na úvod kapitol svých překladů sebraných v knize Měsíce květy. A tak čteme, jak se podzim nese ve znamení svlačce, ostřice a slézů, jak je časem krásných měsíců, crčků a brouků, čas jelení říje, zvonících tlouků na prádlo či ptáků táhnoucích podzimním šerem.
Dalším bodem je ideál wabi. Ten značí jistou patinu, omšelost, důvěrnou známost, kterou dobře znají milovníci čajového obřadu, sadó. Líman píše o "kouzlu zabydlenosti, ohmatanosti" a dokládá to Bašóovou básní:
Vůně chrysantém
ve starém městě
Nara plno staroušků Buddhů.
Sabi, další princip tvorby haiku, je označením pro stesk, jistou melancholii a osamění:
Ticho-
zpěv cikád
proniká do skály.
Hosomi znamená štíhlost a švih, který by žádné haiku nemělo postrádat:
Nad zimní zahradou
podzim jak nitka chřadne
tíknutí hmyzu.
Dalším ideálem je karumi, lehkost, s jakou je vysloveno i to nejsložitější téma. A posledním principem, který zde budu jmenovat, je šibumi - hořkotrpká, hořkosladká chuť, z níž na nás opět dýchá jistá melancholie.
Soubor Bašóových haiku je dnes znám jako Bašó Šičibušú. Skládá se ze sbírek Zimní den (Fuju no hi, 1684), kde definitivně ustavil svůj styl psaní (zvaný Šófú); Jarní den (Haru no hi, 1686), v němž je obsaženo asi nejslavnější Bašóovo haiku - Starý rybník; Pustina (Arano, 1689), což je v podstatě velká antologie haiku čítající na 735 básní, doplněných Bašóovými komentáři; Tykev (Hisago, 1690); Opičí pláštík (Sarumino, 1691), který je záznamem haikai, společného skládání básní, uspořádaného Bašóovými žáky, mezi nimiž vynikal zejména Kjorai (Bašó zde působí především jako usměrňující faktor a kritik); Sumidawara (1694) a nakonec Zoku Sarumino (1698). Takto společně se ale Sedm knih Bašóových, čili Bašó Šičibušú, objevilo až roku 1784.
Český čtenář má k dispozici Bašóova haiku hned ve třech různých překladech. Zmínil jsem a citoval ze sbírek Měsíce květy a Pár much a já. K tomu nyní přidávám sbírku Mléčná dráha v překladu Alfonse Bresky a náš výčet je úplný. (Nezmiňuji se o překladech, které se vzhledem k významu haiku, objevili v teoretických pracech, románech či komentářích dalších autorů. Tyto tři sbírky tvoří, myslím, represenativní vzorek dostupný a známý širší čtenářské veřejnosti. Pojďme nyní okusit z každé sbírky trochu:
Dopřejme si nejznámější Bašóovu báseň, o níž, jak píše Antonín Líman, popsali komentátoři stohy papíru, ale která "znamená především jedinečný literární prožitek - v jednom okamžiku je možná hladina mé mysli starou tichou tůní a v příštím žába - já - ne-já - žbluňk se hrouží do jejích hlubin. A od tohoto prožitku jako od středu rybníka se pak mohou šířit kruhy symbolických ozvuků a spojení, které už nelze interpretovat, neboť se dějí v jedinečném vesmírném okamžiku a s ním mizí. Maximální zkratka, bezprostřední prožitek, přesný básnický obraz, odpor k logice a spekulaci, humor a nevážnost ke konvenčním jistotám života, to vše má haiku společné se zenem. Stručně řečeno, vrcholná haiku dosahují hranice nemožného: jsou záznamem mystické zkušenosti." (Líman, Antonín: Pár much a já)
***Do staré tůně
skočila žába
žbluňk (Líman)
***Ta stará tůňka!
Co chvíli
pod žabičkou
do ticha žbluňká! (Novák/Vladislav)
***Pradávný rybník.
Jen skočí-li tam žába,
zažbluňkne voda. (Breska)
Podívejme, jak rozdílné verze se nám zde sešly. Líman jde ve stopách originálu, přenáší ho do češtiny takřka přesně. Novák s Vladislavem se snažili vdechnout haiku poetiku bližší českému čtenáři. Japonci neznají náš rým, jejich prozodie je určena právě střídáním sedmi- a pětislabičných veršů. Povšimněme si ještě, jak autoři nechali žábu skákat do rybníka opakovaně... přesto je mi v tomto případě bližší Límanův překlad, neboť jasně podtrhuje jedinečnost, spontánnost daného okamžiku. Breskův překlad je dokladem, jak může snaha o dodržení rytmu střídání 5-7-5 v češtině zcela smazat efekt originálu.
Renku a komentáře
Bašó měl kolem sebe jako vynikající básník řadu žáků. Pokračujíce v tradici, scházeli se básníci haiku na tzv. kuawase. Setkáních (možno též soutěžích), ve kterých každý z účastníků přidával další a další verše, renku, řazené básně haikai no renga.Po úvodním trojverší hokku přidávali další básníci další a další verše. Bašó se častokrát takových kuawase přímo nezúčastňoval jako básník, ale vstupoval do kompozice svými poznámkami a připomínkami. Jeho roli (a roli každého, kdo vedl kuawase) byla přikládána nejvyšší důležitost. Byla to Bašóova slova, která vedla jeho žáky. Většinou měla awase nějaké ústřední téma - například známá báseň o staré tůni vznikla prý při Kawazu Awase, tedy básnění s hlavním tématem: žáby.
Kromě zmíněné Kawazu Awase najdeme Bašóovi připomínky, kritiky, srovnání, ale i básnické přispění ve sbírkách - Inaka no kuawase, Tokiwasa no kuawase, Soutěž haiku v 18-ti kolech či Haikai Awase.
Často uplatňoval Bašó způsob, který použil již ve Hře s mušličkami, Kai no Ói. Postavil vedle sebe dvě básně a na jejich porovnávání ukazoval principy své školy haiku, šófú. Například při básnění na téma javorové listy vyzdvihuje Sanbokuovo hokku -
Jak podobný
je rudý list javoru
ruce porodní báby.
Líbí se mu to až šokující srovnání. A tak silná podobnost, navíc umocněná dramatickým motivem krvavé ruky.
Bašó vždy zdůrazňoval, že poesie se nedá dělat. Básník má rozjímat nad něčím, z čehož se teprve stane báseň. To je ta spontánnost, se kterou je třeba tvořit. Nechat báseň ať sama vznikne, ať sama uzraje. Když básník začne dělat poesii, zabíjí, ničí podstatu, duši objektu.
"Chtěl jsem pověsit poesii na hřebík, ale vždy se našlo něco, co hnulo mým srdcem," píše Bašó. Skrze poesii a putování chtěl dosáhnout vnitřního klidu, ale ironií osudu to byla vždy poesie, kdo tolik zaměstnával jeho srdce i mysl...
Haibun
Znak Hai vypůjčený z haikai a znak Bun čili písmo, literatura dávají tušit, že zde půjde o prózu ve stylu haikai. To znamená, že půjde o texty výrazově úsporné a že se bude vyznačovat stejnými znaky a bude vyznávat stejné ideály jako haiku. Bašó byl mistrem i tohoto oboru. Jeho haibunové texty jsou těsným sepětím prózy a poesie - tyto složky se navzájem doplňují, přinášejí jedna druhé pointu - tvoří neoddělitelný, jednolitý celek.
Bašóův haibun se vždy nese ve znamení Cesty. Ve snaze oprostit se od sebe samého a sjednotit se s přírodou, splývá Bašó na cestách s přítomným okamžikem. Ať už jde o poetické výpravy za úplňkem nebo náboženské pouti do svatyní a chrámů, Bašó se každým slovem, každým veršem připojuje k postavám velkých básníků- poutníků: Li Poovi, Tu Fuovi, Saigjóovi a Sógimu.
Na první velkou cestu, z níž vzešel haibunový text, se Bašó vydává po smrti své matky v roce 1683 a své prožitky zachycuje v Deníku kostlivce napospas větru a dešti (Nozaraši Kikó, 1684-5).
Cesta do Kašimské svatyně (Kašima Kikó, 1687) se stala oslavou Bašóova zenového učitele Buččóa. Jedná se o nábožensky nejvýraznější text.
Starý batoh (Oi no Kobumi, 1687-88) je cestou do kraje Suma, za princem Gendžim chtělo by se říci. Starý batoh má dle kritiků výjimečný soulad mezi poesií a prózou.
A konečně Oku no hosomiči (1689), Úzká stezka do vnitrozemí, relativně krátký, ale obsahem přetékající text. Makoto Ueda píše: "Bašó necestuje jen zeměpisně, ale též historicky. Jeho jazyk je stručný, sdílí se čtenářem přímou zkušenost." V tomto haibunu se Bašó vydává s přítelem Sorou do japonského vnitrozemí, k místům, která jsou kolébkami písní, uta makura. K Uedově poznámce bych dodal, že krom zeměpisného a historického aspektu cestuje Bašó též duchovně. Vnitrozemí může znamenat i naši mysl, naše srdce. Bašó je tedy opět na cestě k samotné Podstatě.
Oku no hosomiči je řazena chronologicka jako šňůra perel - na nitku vinoucího se příběhu jsou zavěšována skvělá, dokonale do rámce zapadající haiku, která vyprávění pointují, přenášejí do jiné dimenze či posouvají jeho význam. Bašó si také dobře vybíral, co o kterém místě napíše, a tak Oku no hosomiči připomíná řazenou báseň renku. Jednotlivé pasáže na sebe navazují, na atmosféru jednoho místa reaguje místo jiné. Spojuje osudy lidí, které potká na cestě, s osudy dávno zemřelých hrdinů či mytologických postav. Vždy nechá rozehrát tón u každého z nich, aby pak ve spojení s příběhem druhé osoby zazněl čtenáři v uších nádherný akord.
Stezka do vnitrozemí přetéká odkazy k minulosti, k legendám a starým písní. Bašó jakoby je svou poutí znovu přiváděl v život.
Vesmír v kapce vody. Svět v zrnku písku. Taková je Úzká stezka do vnitrozemí. Taková byla Bašóova haiku.
TOPlist

Minulý týden

14. června 2006 v 16:07 | pepáš a niko |  Hovory u dýmky a šálku čaje
"Výtahová horečka" a "z truchlící matky vražedkyní" - tak by se dal ve stručnosti popsat týden v japonských médiích. A do toho všeho fotbal. Začneme od kulatého nesmyslu, ať se hned v úvodu nezakousneme do smutných událostí.
Fotbalové mistrovství dorazilo s plným hřmotem i do Japonska. Neutečete před ním ani na veřejnoprávní NHK, která v den prvního zápasu japonské reprezentace vysílala speciál už od odpoledne (zápas začal v deset večer místního času). Ať zamíříte na jaký chcete kanál, na sto procent tam bude nějaký trenér, fotbalový internacionál, herečka, komik nebo krasobruslařka hodnotit výkony a strategie soupeřů Japonska. Pravda, po nemastném výkonu a porážce od Austrálie trochu nadšení opadlo, o to více se teď ale všude přetrásá, jak si poradit s Chorvatskem a Brazílii. Možná byli japonští fanoušci po prvním zápase svého týmu v šoku, možná nemohli strávit porážku, každopádně však velká část z nich vydržela u televizorů a zápas Česka vysílaný od jedné hodiny ráno místního času měl relativně vysokou sledovanost. A čeští "hoši" zanechali dobrý dojem - po Mackově facce přišla v Japonsku na přetřes česká ulička a propracovaná týmová strategie.
O smrti dvou dětí v prefektuře Akita jsme psali už minule - i o náhlém zvratu ve vyšetřování. Matka malé Ajaky, jejíž smrt byla ze začátku vyšetřována jako nehoda, byla zatčena jako podezřelá z vraždy chlapce ze sousedství. Na její stopu se kriminalisté dostali skrze její nápadné spojování obou nešťastných úmrtí a definitivně ji usvědčily králičí chlupy - na ponožkách zavražděného Gókena byly nalezeny chlupy králíka, kterého chová podezřelá. Pod tíhou dalších důkazů se dotyčná přiznala, ve spolupráci s týmem právníků teď postupně začala měnit své výpovědi. Původně uvedla, že jednala ve zkratu, že neunesla sledovat, jak jsou ostatní děti zdravé a hrají si, zatímco její dcerka je mrtvá. To ovšem nesedí se skutečností, že si před vraždou navlékla rukavice (které měla prý připravené na odklízení sněhu - sic - sníh už dávno slezl a nikdo ze sousedů dotyčnou nikdy neviděl sníh odklízet). Podle první výpovědi zavraždila chlapce v místnosti, pak mu nazula boty a odvezla jeho tělo k řece. Když vyšlo najevo, že králičí chlupy byly mezi ponožkami a botou, změnila výpověď a uvedla, že Gókena uškrtila už v předsíni, ještě obutého.
Další aféra, která hýbe Japonskem, jsou zmíněné výtahy. V tokijské čvrti Minatoku zemřel kvůli poruše výtahu středoškolák. Do Japonska už dorazili vrcholní manažeři švýcarské firmy Schindler, zároveň probíhají po celé zemi revize všech výtahů vyrobených touto firmou. Vyšlo najevo, že smrtelné nehody výtahů Schindler se udály i v New Yorku, Honkongu a Pekingu.
Vláda zareagovala na stále se zvyšující počet seniorů v populaci a zvedla podíl, kterým se na reálných léčebných nákladech podílejí lidé starší 70 let. Zároveň bylo rozhodnuto o snížení počtu nemocničních lůžek pro dlouhodobě nemocné a přesunutí tohoto druhu péče do institucí sociální péče. V Japonsku už od roku 2000 funguje vedle veřejného zdravotního pojištění ještě systém pojištění sociální péče, z kterého se hradí poskytování péče v domácnosti či pobyt v domovech pro seniory a dalších institucích. Zároveň se Japonsko připravuje na odchod poválečné generace do důchodu - Japonsko bojující s nízkou porodností bude jen těžko nahrazovat pracovní sílu generace poválečného baby-boomu, respektive nebude lehké zajistit rovnováhu důchodového systému.
Japonci, kteří po válce přesídlili do Dominikánské republiky, prohráli soudní při se státem. Po druhé světové válce se totiž začali do Japonska vracet lidé z obsazených území po celé Asii a japonská vláda v obavě, že se poražená země nebude schopna ekonomicky vypořádat s takových nárůstem obyvatelstva, připravila program na vysídlení části obyvatel do Dominikánské republiky. Státní záruky na zemědělskou půdu a vhodné podmínky se však ukázaly jako liché, část emigrantů se po několika letech živoření dokonce musela vrátit do Japonska. Ti, co zůstali, zažalovali stát za to, že nebyl schopen dodržet podmínky, na kterých byl program vysídlení postaven. Soud jim dal za pravdu, ale zároveň jejich žalobu smetl ze stolu. Už vypršela lhůta, ve které se bývali mohli dovolávat spravedlnosti a odškodného.
V tokijském parku Uenu byla odchycena kajmanka dravá zrovna v okamžiku, kdy kladla vejce. Panují tedy obavy, co nastane, až se vylíhnou mladí. A dále - zda-li pak se po lekníny neskrývá i samec. Policie šetří, jestli želva utekla svému majiteli či jestli se jí chovatel tímto způsobem nechtěl zbavit. Želva je nyní v péči nedaleké ZOO, ale pokud vyrazíte do Tokia, raději se neráchejte v parkových jezírcích.
Zemřel filmový režisér Imamura Šóhei, autor slavného snímku Balada z Narajamy.
Pamatujete si ještě na Daičana - ředkev s pohnutým osudem? Hrdinu, který v cestě za světlem prorazil asfalt a stal se idolem místních. Hrdinu, kterého stála popularita málem život, neboť ho neznámý poberta uřízl. Dobrá zpráva pro všechny příznivce ředkve - supermana. Daičana se podařilo naklonovat - klony 9 a 10 se mají k světu!
Začala sezóna slivoňových dešťů - cuju. Takto poeticky se přezdívá období dešťů, které na japonské ostrovy přichází každý rok v červnu. Letos se rozpršelo pořádně. Zvláště na jihu na Okinawě dochází kvůli silným dešťům k sesuvům půdy. Už byly evekuovány desítky lidí.
Mezi zemětřeseními, které se objeví v Japonsku prakticky každý den, se zase po čase ukázalo jedno silnější. Stupeň pět ukázaly přístroje na Šikoku a jižním Honšú.
Příběh chlapce, kterého srazilo auto v prefektuře Saga, bude mít, zdá se, šťastný konec. Zhruba týden potom, co se klučina probral z bezvědomí, byl propuštěn z nemocnice do domácí rehabilitace.
Zdražila zelenina. Důvod - málo slunečních paprsků. Cena už se zvláště ve velkých městech vyrovnala zelenině pěstované v továrnách pod umělým světlem.
Na aukci byl prodán letošní nejdražší vodní meloun - za bratru 530 tisíc jenů. To už by se jeden nechal zajít chuť...
"530 tisíc....na některé melouny je i to dost málo..."
TOPlist

Stalo se....

5. června 2006 v 15:53 | pepáš a niko |  Hovory u dýmky a šálku čaje
Chlapec, kterého v prefektuře Saga srazilo auto, se již průběhu minulého týdne probral z bezvědomí, po prvních slovech: "Maminko.." se jeho stav začal zlepšovat a podle mluvčí nemocnice už je schopen chodit s podporou. Chování řidiče, který z místa nehody ujel, aniž by chlapci poskytl první pomoc, vyhodnotila policie jako pokus o zabití - nejprve totiž uvedl, že ve zmatku a v šoku utekl, podle pozdějších výpovědí se ale zdá, že se namísto záchrany sraženého chlapce snažil vědomě skrýt stopy po nehodě i sám sebe. Co nevidět zamíří k soudu....
Před soudem se ocitla i kauza Horie Takafumiho. Jeho bývalá firma Livedoor, symbol oživení japonské ekonomiky, se pomalu ale jistě potápí ke dnu, bývalí šéfové se teď spolu s Horiem před soudem zodpovídají z porušení zákonů určujících burzovní transakce.
S japonskými finančníky to vůbec vypadá bledě. Dnes byl zatčen další multimiliardář Murakami. I on porušil zákony při obchodech na burze - narozdíl od Horieho se ale provinil použitím insidera ("shodou okolností" byl tímto insiderem jeden z obviněných manažerů Livedooru Mijauči). Murakami se před nedávnem uchýlil do Singapuru - možná také proto že chtěl finančně ovládnout baseballový tým Hanšin a přejmenovat ho na Hankjú (obojí jsou názvy firem provozujících železniční dopravu v oblasti Ósaky), ósačtí fanoušci jsou přitom po celém Japonsku známí jako nejukřičenější a nejvášnivější a Murakamiho moc v lásce neměli... Krátce před svým zatčením uspořádal Murakami tiskovou konferenci, na které obvinění uznal. V zápětí ale dodal, že informace od insidera spíše náhodně zaslechl, než aby se jednalo o promyšlený postup - opak bude teď muset prokázat specielní vyšetřovací tým. O tom že Murakami není žádná malá ryba, svědčí i suma, na kterou si při burzovních obchodech přišel za pouhých sedm let: přibližně 4000 000 000 000 jenů.
Křivka porodnosti se dostala na 1,25 dítěte na jednu ženu. Nejnovější data ministerstva sociálních věcí dále potvrdila i fakt, že japonská populace už se začala zmenšovat. Zároveň postupně roste podíl seniorů v populaci a Japonsko stárne.
Na Tokijské univerzitě bylo zřízeno díky sponzorským darům Víceoborové výzkumné oddělení gerontologické. Na zahajovacím sympóziu vystoupila pro zpestření odborných přednášek i skupina roztleskávaček se sympatickým věkovým průměrem - 63 let.
V případě vraždy malého Gókena (prefektura Akita, viz. minulý týden) byla obviněna matka Ajaky, stejně staré holčičky ze sousedství pravděpodobně zavražděné minulý měsíc. Podle policie chtěla tato žena docílit toho, aby policie začala vyšetřovat smrt Ajaky jako trestný čin nikoli jako nehodu - právě proto vraždu Gókena provedla údajně tak, aby se okolnosti co nejvíce podobaly smrti vlastní dcery. V Japonsku totiž pozůstalí po obětech násilných trestných činů dostávají od státu relativně vysoké odškodné (v případě nehody nedostanou nic; pokud pochopitelně nejsou pojištěni).
Po cyklistech přišlo na řadu parkování. Nový zákon výrazňuje zpřísňuje podmínky parkování, zvláště zásobovači se řádně zapotí - v místě vykládky či nakládky zboží mohou zastavit na pouhých pět minut.
V tokijské čtvrti Minatoku zemřel při nehodě výtahu student druhého ročníku střední školy.
Na tichooceánském pobřeží začala sezóna sardinek. Díky změnám teploty moře je jich však nedostatek, a tak jsou letos pěkně drahé.
"Tak sem s těma sardinkama!...Cože, tisíc za jednu, děláš si srandu, člověče?!"
Fotbalová horečka vrcholí. Modré dresy japonského týmu inspirovaly i mnichy buddhistického chrámu v Dazaifu na ostrově Kjúšú. Omikudži, papírky s osudem, se zbarvily do modra. Do ruda se rozpálili fanoušci, kterým jedna z cestovek oznámila, že pro ně nesehnala slíbené vstupenky na fotbalový šampionát.
Před nedávnem oceněný malíř Wada čelí obviněné z plagiátorství. Jeho výtvory se jako vejce vejci podobají malbám jistého italského malíře (dokonce i velikost sedí...)
Mackova facka proběhla i japonskou televizí... Nebýt Nedvěda a spol. (a teď i Macka s Rathem), nikdo by si tady na Česko ani nevzpomněl. Když řeknete, že jste z Čech, vybaví se starší generaci Věra Čáslavská, mladým zase "Nedobedo" (na Nagano zapomeňte; že zde Češi vyhráli zlaté medaile, neví ani hráči místního hokejového týmu a o mistrovství světa v hokeji se nikde neobjeví ani drobná zmínka...) V devadesáti devíti případech ale Japonci dodají: "No jistě, Československo..." Když vysvětlíte, že už je to nějaký rok, co jsme se rozdělili (což je pro Japonce do jisté míry nepochopitelné; inu jsme v ostrovní zemi, kde žije 99 procent Japonců), následují dotazy víceméně zeměpisné: A kde vlastně v té Evropě to Česko je? A máte tam jaro, léto, podzim a zimu? A (ve Sněhové zemi obligátní dotaz) kolik tam u vás padá sněhu? Řadě lidí, kteří v šedesátých letech studovali na univerzitách, se vybaví ještě Pražské jaro - normalizace už ale ušla jejich pozornosti, takže tu existuje představa Češích jako o hrdém národu bránícím svou svobodu i proti tankům.
Do Japonska dorazil Michael Jackson. K překvapení všech řekl: "Mám vás rád."
"Ano, osahával jsem zadní partie spodní části těla dotyčné. Byl jsem opilý, a tak připouštím možnost, že jsem se dotkl i partií předních. Činil jsem tak ale s vědomím, že dotyčná je s tímto konáním srozuměna," uvedl starosta města Tomakomai na severním ostrově Honšú předtím, než byl donucen odstoupit kvůli sexuálnímu obtěžování. Před nedávnem byl ze stejného přečinu obviněn i jeden z manažerů americké odnože Toyoty - u amerického soudu se teď bude hrát o velké peníze.
Na tokijské ambasádě proběhly volby do Poslanecké sněmovny ČR.
Zemřela tlumočnická a překladatelská legenda, paní Jonehara Mari. Její otec byl japonský komunista. V šedesátých letech pracoval jako novinář v Praze, kde jeho dcera docházela (jak jinak) do sovětské školy. Odtud výborná znalost ruštiny.
Matka zažalovala výrobce dudlíků o 40 miliónů jenů. Její dcera používala dudlík do svých šesti let, následkem čehož došlo k deformaci čelistí i rtů.
TOPlist