Bestseler

17. června 2006 v 16:15 | pepáš a niko |  Hovory u dýmky a šálku čaje
Kdo by neznal Bašóovu Úzkou stezku do vnitrozemí.... Cestovní deník doprovázený básněmi haiku přeložil do češtiny profesor Novák a před několika lety nově také Antonín Líman (vydalo nakladatelství Dharmagaia). Na malém prostoru Bašó využil všechny přednosti žánru zvaný haibun - nejenže mistrně vystihuje atmosféru míst, kterými putuje se svým souputníkem Sorou, ale - jak připomíná Antonín Líman v předmluvě ke svému překladu - zároveň podniká pomyslnou pouť i do minulosti. Poměrně útlý text zcela přetéká odkazy na literární díla japonské historie, na staré legendy, na oblíbené Bašóvy básníky. Úzká stezka je tak skutečně výpravou do nitra srdce, do hlubin mysli, navíc ozdobená Bašóovými básněmi haiku...
Vzdálenost, která zabrala pěšky putujícímu Bašóovi několik měsíců, překoná dnes rychlovlak za pár okamžiků. K naší zrychlené době jakoby se pomalé tempo putování ani trochu nehodilo. Ani když si Bašóův deník přečteme, nebudeme pravděpodobně schopni nasát všechny autorovy pocity, vzpomínky a odkazy, které se skrývají za každým slovem. Ale proč se o to nepokusit? Možná právě takto uvažovali autoři knihy Úzká stezka do vnitrozemí tužkou. Ke knize, která se v Japonsku stala záhy bestselerem, dostanete tužku a sotva viditelně předtištěný originál znak po znaku obtahujete. Krok za krokem tak následujete Bašóa. Když nerozumíte starému textu, máte k dispozici překlad do moderní japonštiny, když se unavíte, můžete zrakem zabrousit do míst, kde jsou mapky a zajímavé odkazy. S postupujícím časem a přibývajícími kilometry se začne zkracovat vaše tužka - jako byste prošlapali boty...
Pokud máte chuť dozvědět se něco více o Bašóovi, nabízím zkrácenou verzi své seminární práce napsané před čtyřmi lety na literárním semináři docentky Švarcové na pražské japanologii.
Básníkův život
Macuo Bašó se narodil roku 1644 v Uenu v provincii Iga, dnes jeho rodné místo patří do prefektury Mie. Vyrůstal v rodině chudého samuraje Macua Jozaemona. V mládí mu ale nejvíce k srdci přilnul syn jeho pána Tódó Jošitada. Mladý Bašó se stal jeho druhem a společníkem, dostalo se mu náležitého vzdělání i samurajského výcviku. S mladým Jošitadou také učinili první krůčky v poesii. Uměleckými pseudonymy Sengin (Jošitada) a Kigin (Bašó; tehdy vlastně ještě Kinsaku nebo též Džinšičiró, jak zněla jeho "křestní" jména. Bašó je uměleckým přídomkem, který si básník zvolil mnohem později.) jsou podepsány jejich první řazené básně renga.
Bašóovi životopisci uvádějí, že se mladého básníka hluboce dotkla smrt jeho pána a zároveň přítele, mladého samuraje Jošitady. Po této smutné události našel Bašó roku 1666 útočiště v Kjótu. Tam pokračoval ve zdokonalování svého básnického umění ve škole Teimon, mistra Teitokua. Spekuluje se též o tom, že do této doby mohlo spadat i Bašóvo údajné manželství s mniškou. Někde se můžeme dočíst, že spolu vychovávali dítě a že mladý Bašó poznával strasti rodinného života.
Ať tomu bylo jakkoli, jisté je jen to, že roku 1671 je už začínající básník zpět v rodném Uenu. A jakoby dárkem z cest s sebou přináší i první antologii hokku Kai no Ói - Hra s mušličkami. (Oficielně vydaná roku 1672.) Jednotlivé básně řadí Bašó po párech, srovnává je a přidává kritická hodnocení.
Snad posílen prací na své první antologii, která zaznamenala úspěch, snad hnán snahou stát se věhlasným básníkem nebo prostě jen touhou jít dál, být stále na cestách, odchází Bašó do Eda. V rostoucím městě Tokugawského šogunátu možná cítil živoucí změny a doufal, že právě tam se prosadí jako autor. Svým novým uměleckým přídomkem, Tósei, se přihlásil ke klasiku čínské poesie, básníku Li Po. (Tósei znamená zelená broskev, Li Po se píše znaky pro bílou švestku.) Když pak roku 1680 vychází sbírka Tósei Montei Dokugin Nidžú Kasen - Nejlepších 20 básní Tosei a jeho žáků, můžeme si domýšlet, že Bašó již musel být uznávaným mistrem, kolem něhož se soustředili žáci. Makoto Ueda ve své knize Macuo Bašó píše, že tímto momentem již byla ukončena proměna z poutníka na básníka. Po letech hledání se Bašó usazuje v Edu a na samém prahu éry Genroku, zlatého období japonské literatury (začíná rokem 1688), se stává známým básníkem.
V témže bodě ovšem začíná další z Bašóových proměn. Transformace z básníka zpět v poutníka. Zní to na první pohled podivně - krátce poté, co po období hledání konečně nalezl to, co hledal, opět odchází. Proč? Je to však jen logické vyústění - nejen potřeba čerpat nové zdroje inspirace nutí Bašóa vyrazit na cesty. Ovlivněn učením buddhistické sekty zen, a především svým zenovým učitelem Buččóem (ke vztahu haiku a zenu se ještě dostaneme), bere cestu jako uskutečňování Pravé Podstaty. Jako mnich odchází do bezdomoví, vydává sebe sama napospas pomíjivosti světa, aby skrze přímou zkušenost došel až na samotné jádro. Teprve potom chápeme, proč jsou Bašóova haiku tak hluboká, naplněna vhledem do podstaty věcí, a zároveň tak jednoduchá, někdy až naivně dětská. Potom chápeme, že přeměna v poutníka je jen logickým pokračováním básníkovy cesty - nejen životní, potažmo duchovní, ale též umělecké.
Ač byl Bašó v osmdesátých letech často na cestách, paradoxně mu básnický pseudonym propůjčilo místo, kam se vracel. Chatrč pod banánovníkem, dar Bašóova přítele a obchodníka jménem Sugijama Motomasa, kterého však básnický svět zná pod přídomkem Sanpú, se stala Bašóovým domovem. A starý banánovník, jehož stín poskytoval Bašóovi útočiště, nabídl básníkovi i jméno, pod kterým ho zná dnešní svět.
Dílem na cestách, dílem v chatrči pod banánovníkem, v doprovodu svých přátel či žáků nebo osamělý, kráčel Bašó světem Japonska na sklonku sedmnáctého století. Pod tahem mistrova štětce se však tento svět nezřídka ocitl v bezčasí básníkových haiku, jež jsou srozumitelná i dnešní mysli. Smrt potkala Bašóa, jak jinak - na cestách, poblíž Ósaky. Zemřel roku 1694.
Haiku
Bašóova haiku jsou zřejmě tím nejznámějším, co z jeho tvorby zná současný svět. Haiku je jednoduše vystiženo číslicemi 5-7-5 čili gošičigo. Vyvinulo se z hokku, tedy úvodní sekvence řazených básní renga o stejném rozsahu. Hokku bylo ceněno jako nejdůležitější prvek celé skladby, není tedy divu, že časem začalo existovat samo o sobě - a vzniklo haiku. Trojverší o sedmnácti slabikách se stalo mocným zaklínadlem. Na první pohled nás může zarazit tak překvapivě malá plocha - sedmnáct slabik, proboha, co na tak malém prostoru můžeme říct. Jak to, že je haiku tak slavné? Jak to, že jsou jeho mistři tak vážení? Tři verše, ani ne dvacet slabik...
Velký autor moderní japonské prózy Ibuse Masudži si jednou postěžoval, že chtěl také být básníkek haiku, ale že dobré haiku vám přijde tak jednou za rok. A to člověka neuživí. A proto píše prózu.
Kdyby mělo pravidlo o jednom dobrém haiku platit pro všechny bez rozdílu, žil by Bašó snad tisíc let. Jeho haiku jsou zachycením bytí ve světě - jako by tak rozehrávalo šintoistickou "strunu" japonské duše, která je ukotvena v okolním světě a přírodě. Znaky každého dobrého haiku, nejen Bašóova, jsou zkratka, prostota, přímost a přesvědčivost. Jakákoliv vyumělkovanost, násilně přidaný motiv naruší intimní atmosféru haiku. Haiku je jako dětský výkřik. Naprosto neoddělitelný od události, na kterou reaguje. Stejně přímočarý a jasný. I proto mají básníci haiku tak blízko k zenu, který též nabádá od opuštění složitých myšlenkových vazeb a konstrukcí a obrací pozornost mysli k přímému prožitku.
Ač haiku působí přirozeně, můžeme v každém vystopovat několik základních principů. Možná dnes vidíme Bašóovu tvorbu okem příliš idealistickým a přisuzujeme mu až přílišnou volnost a nezávislost. Uvědomme si ale, že i on prošel klasickým básnickým vzděláním a že jako básník musel být závislý na okolním uměleckém světě. Ač do jisté míry určoval normy své doby, přesto nemohl přetrhat tradice, ze kterých sám vzešel. A proto i Bašóova tvorba vyznává ideály, které provázejí po staletí japonskou literaturu.
Prvním principem je kigo, sezónní slovo, jež má za úkol navodit atmosféru, patřičně vyladit čtenáře či posluchače. Miroslav Novák a Jan Vladislav dali seznam takovýchto slov na úvod kapitol svých překladů sebraných v knize Měsíce květy. A tak čteme, jak se podzim nese ve znamení svlačce, ostřice a slézů, jak je časem krásných měsíců, crčků a brouků, čas jelení říje, zvonících tlouků na prádlo či ptáků táhnoucích podzimním šerem.
Dalším bodem je ideál wabi. Ten značí jistou patinu, omšelost, důvěrnou známost, kterou dobře znají milovníci čajového obřadu, sadó. Líman píše o "kouzlu zabydlenosti, ohmatanosti" a dokládá to Bašóovou básní:
Vůně chrysantém
ve starém městě
Nara plno staroušků Buddhů.
Sabi, další princip tvorby haiku, je označením pro stesk, jistou melancholii a osamění:
Ticho-
zpěv cikád
proniká do skály.
Hosomi znamená štíhlost a švih, který by žádné haiku nemělo postrádat:
Nad zimní zahradou
podzim jak nitka chřadne
tíknutí hmyzu.
Dalším ideálem je karumi, lehkost, s jakou je vysloveno i to nejsložitější téma. A posledním principem, který zde budu jmenovat, je šibumi - hořkotrpká, hořkosladká chuť, z níž na nás opět dýchá jistá melancholie.
Soubor Bašóových haiku je dnes znám jako Bašó Šičibušú. Skládá se ze sbírek Zimní den (Fuju no hi, 1684), kde definitivně ustavil svůj styl psaní (zvaný Šófú); Jarní den (Haru no hi, 1686), v němž je obsaženo asi nejslavnější Bašóovo haiku - Starý rybník; Pustina (Arano, 1689), což je v podstatě velká antologie haiku čítající na 735 básní, doplněných Bašóovými komentáři; Tykev (Hisago, 1690); Opičí pláštík (Sarumino, 1691), který je záznamem haikai, společného skládání básní, uspořádaného Bašóovými žáky, mezi nimiž vynikal zejména Kjorai (Bašó zde působí především jako usměrňující faktor a kritik); Sumidawara (1694) a nakonec Zoku Sarumino (1698). Takto společně se ale Sedm knih Bašóových, čili Bašó Šičibušú, objevilo až roku 1784.
Český čtenář má k dispozici Bašóova haiku hned ve třech různých překladech. Zmínil jsem a citoval ze sbírek Měsíce květy a Pár much a já. K tomu nyní přidávám sbírku Mléčná dráha v překladu Alfonse Bresky a náš výčet je úplný. (Nezmiňuji se o překladech, které se vzhledem k významu haiku, objevili v teoretických pracech, románech či komentářích dalších autorů. Tyto tři sbírky tvoří, myslím, represenativní vzorek dostupný a známý širší čtenářské veřejnosti. Pojďme nyní okusit z každé sbírky trochu:
Dopřejme si nejznámější Bašóovu báseň, o níž, jak píše Antonín Líman, popsali komentátoři stohy papíru, ale která "znamená především jedinečný literární prožitek - v jednom okamžiku je možná hladina mé mysli starou tichou tůní a v příštím žába - já - ne-já - žbluňk se hrouží do jejích hlubin. A od tohoto prožitku jako od středu rybníka se pak mohou šířit kruhy symbolických ozvuků a spojení, které už nelze interpretovat, neboť se dějí v jedinečném vesmírném okamžiku a s ním mizí. Maximální zkratka, bezprostřední prožitek, přesný básnický obraz, odpor k logice a spekulaci, humor a nevážnost ke konvenčním jistotám života, to vše má haiku společné se zenem. Stručně řečeno, vrcholná haiku dosahují hranice nemožného: jsou záznamem mystické zkušenosti." (Líman, Antonín: Pár much a já)
***Do staré tůně
skočila žába
žbluňk (Líman)
***Ta stará tůňka!
Co chvíli
pod žabičkou
do ticha žbluňká! (Novák/Vladislav)
***Pradávný rybník.
Jen skočí-li tam žába,
zažbluňkne voda. (Breska)
Podívejme, jak rozdílné verze se nám zde sešly. Líman jde ve stopách originálu, přenáší ho do češtiny takřka přesně. Novák s Vladislavem se snažili vdechnout haiku poetiku bližší českému čtenáři. Japonci neznají náš rým, jejich prozodie je určena právě střídáním sedmi- a pětislabičných veršů. Povšimněme si ještě, jak autoři nechali žábu skákat do rybníka opakovaně... přesto je mi v tomto případě bližší Límanův překlad, neboť jasně podtrhuje jedinečnost, spontánnost daného okamžiku. Breskův překlad je dokladem, jak může snaha o dodržení rytmu střídání 5-7-5 v češtině zcela smazat efekt originálu.
Renku a komentáře
Bašó měl kolem sebe jako vynikající básník řadu žáků. Pokračujíce v tradici, scházeli se básníci haiku na tzv. kuawase. Setkáních (možno též soutěžích), ve kterých každý z účastníků přidával další a další verše, renku, řazené básně haikai no renga.Po úvodním trojverší hokku přidávali další básníci další a další verše. Bašó se častokrát takových kuawase přímo nezúčastňoval jako básník, ale vstupoval do kompozice svými poznámkami a připomínkami. Jeho roli (a roli každého, kdo vedl kuawase) byla přikládána nejvyšší důležitost. Byla to Bašóova slova, která vedla jeho žáky. Většinou měla awase nějaké ústřední téma - například známá báseň o staré tůni vznikla prý při Kawazu Awase, tedy básnění s hlavním tématem: žáby.
Kromě zmíněné Kawazu Awase najdeme Bašóovi připomínky, kritiky, srovnání, ale i básnické přispění ve sbírkách - Inaka no kuawase, Tokiwasa no kuawase, Soutěž haiku v 18-ti kolech či Haikai Awase.
Často uplatňoval Bašó způsob, který použil již ve Hře s mušličkami, Kai no Ói. Postavil vedle sebe dvě básně a na jejich porovnávání ukazoval principy své školy haiku, šófú. Například při básnění na téma javorové listy vyzdvihuje Sanbokuovo hokku -
Jak podobný
je rudý list javoru
ruce porodní báby.
Líbí se mu to až šokující srovnání. A tak silná podobnost, navíc umocněná dramatickým motivem krvavé ruky.
Bašó vždy zdůrazňoval, že poesie se nedá dělat. Básník má rozjímat nad něčím, z čehož se teprve stane báseň. To je ta spontánnost, se kterou je třeba tvořit. Nechat báseň ať sama vznikne, ať sama uzraje. Když básník začne dělat poesii, zabíjí, ničí podstatu, duši objektu.
"Chtěl jsem pověsit poesii na hřebík, ale vždy se našlo něco, co hnulo mým srdcem," píše Bašó. Skrze poesii a putování chtěl dosáhnout vnitřního klidu, ale ironií osudu to byla vždy poesie, kdo tolik zaměstnával jeho srdce i mysl...
Haibun
Znak Hai vypůjčený z haikai a znak Bun čili písmo, literatura dávají tušit, že zde půjde o prózu ve stylu haikai. To znamená, že půjde o texty výrazově úsporné a že se bude vyznačovat stejnými znaky a bude vyznávat stejné ideály jako haiku. Bašó byl mistrem i tohoto oboru. Jeho haibunové texty jsou těsným sepětím prózy a poesie - tyto složky se navzájem doplňují, přinášejí jedna druhé pointu - tvoří neoddělitelný, jednolitý celek.
Bašóův haibun se vždy nese ve znamení Cesty. Ve snaze oprostit se od sebe samého a sjednotit se s přírodou, splývá Bašó na cestách s přítomným okamžikem. Ať už jde o poetické výpravy za úplňkem nebo náboženské pouti do svatyní a chrámů, Bašó se každým slovem, každým veršem připojuje k postavám velkých básníků- poutníků: Li Poovi, Tu Fuovi, Saigjóovi a Sógimu.
Na první velkou cestu, z níž vzešel haibunový text, se Bašó vydává po smrti své matky v roce 1683 a své prožitky zachycuje v Deníku kostlivce napospas větru a dešti (Nozaraši Kikó, 1684-5).
Cesta do Kašimské svatyně (Kašima Kikó, 1687) se stala oslavou Bašóova zenového učitele Buččóa. Jedná se o nábožensky nejvýraznější text.
Starý batoh (Oi no Kobumi, 1687-88) je cestou do kraje Suma, za princem Gendžim chtělo by se říci. Starý batoh má dle kritiků výjimečný soulad mezi poesií a prózou.
A konečně Oku no hosomiči (1689), Úzká stezka do vnitrozemí, relativně krátký, ale obsahem přetékající text. Makoto Ueda píše: "Bašó necestuje jen zeměpisně, ale též historicky. Jeho jazyk je stručný, sdílí se čtenářem přímou zkušenost." V tomto haibunu se Bašó vydává s přítelem Sorou do japonského vnitrozemí, k místům, která jsou kolébkami písní, uta makura. K Uedově poznámce bych dodal, že krom zeměpisného a historického aspektu cestuje Bašó též duchovně. Vnitrozemí může znamenat i naši mysl, naše srdce. Bašó je tedy opět na cestě k samotné Podstatě.
Oku no hosomiči je řazena chronologicka jako šňůra perel - na nitku vinoucího se příběhu jsou zavěšována skvělá, dokonale do rámce zapadající haiku, která vyprávění pointují, přenášejí do jiné dimenze či posouvají jeho význam. Bašó si také dobře vybíral, co o kterém místě napíše, a tak Oku no hosomiči připomíná řazenou báseň renku. Jednotlivé pasáže na sebe navazují, na atmosféru jednoho místa reaguje místo jiné. Spojuje osudy lidí, které potká na cestě, s osudy dávno zemřelých hrdinů či mytologických postav. Vždy nechá rozehrát tón u každého z nich, aby pak ve spojení s příběhem druhé osoby zazněl čtenáři v uších nádherný akord.
Stezka do vnitrozemí přetéká odkazy k minulosti, k legendám a starým písní. Bašó jakoby je svou poutí znovu přiváděl v život.
Vesmír v kapce vody. Svět v zrnku písku. Taková je Úzká stezka do vnitrozemí. Taková byla Bašóova haiku.
TOPlist
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 hanci hanci | Web | 3. července 2006 v 16:24 | Reagovat

Už delší dobu jsem nemohla pročítat tvoje báječné texty a radovat se z tvých krásných fotek - slinivka mně dává co proto. Dnes jsem si nádherně početla. Knížku Pár mucha a já jsem koupila své kamarádce, ale syn ji stačil ofotit a mám ji v počítači. Není to ono, miluji knížky v ruce, ale finance mně nedovolí nákup knížek, což pro mě znamená velkou bolest, bez knih nemohu být. Východní poezii (ať už čínskou, japonksou nebo korejskou, ale i vietnamskou) mám strašně moc ráda a docela dost jí doma mám, z dřívější doby. A haiku strašně moc miluji právě pro tu stručnost a výstižnost a hloubku. Nejvíc se mně líbí překlad Límana. U čínské poezie jsem samozřejmě byla zvyklá na Mathesia, i když jsem se dočetla, že je to hodně vzdálené originálu. Stejně tak mám ráda východní malíře. Moc Ti děkuji za toto povídání, bylo to pro mě ohromné počtení. Snad Ti nebude vadit, že si to "stáhnu", protože je tam spousta informací. Měj se s celou rodinkou moc hezky a ještě jednou - dík!

2 pepáš a niko pepáš a niko | 3. července 2006 v 17:49 | Reagovat

Děkujeme za komentář.

A i když literatura není můj obor, třeba si budu moci to stažení zapsat do akademického životopisu... :-)

Jinak haiku jsou v Japonsku stále oblíbená, v novinách se pravidelně objevují haiku známých básníků i čtenářů, u nás v Džóecu se teď třeba bude konat u příležitosti Svátku lotosů soutěž v básnění haiku....

Přejeme, aby slinivka přestala zlobit, a těšíme se někdy příště...

3 krasolg krasolg | 31. července 2006 v 0:32 | Reagovat

kecy kecy plac plac aco to ksakru je za bestseler?

4 pepáš a niko pepáš a niko | 31. července 2006 v 18:24 | Reagovat

pravda, dlouhe je to, dlouhe...

a k druhe casti dotazu - v samem uvodu je to napsane docela jasne - proste nejprodavanejsi kniha a smitec - nejake nejasne misto...?

5 Neser Neser | E-mail | Web | 15. listopadu 2011 v 22:52 | Reagovat

Super, tenhle blog je celkem zajímavej. Jdu ještě něco počíst....

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama