Tanabata

7. července 2006 v 16:52 | pepáš a niko |  Ze Sněhové země
V kalendáři se sešly dvě sedmičky a po 3.3. a 5.5, tedy svátku dívek a svátku chlapců, se 7. července dostavilo další sekku - jeden z předělů, které od sebe oddělují jednotlivé části roku jako kolínka na stonku. Tentokrát se pozornost obrací od dětí k nebesům. Svátek Tanabata oslavuje hvězdy - konkrétně Altair ze souhvězdí Orla a Vegu ze souhvězdí Lyry. K nim se totiž váže prastará legenda, podle níž byla Vega nebeskou přadlenou, Orihime, která každý svědomitě pracovala. To trvalo do doby, než jí otec, Nebeský vládce, vybral ženicha. Nemějte strach, nenutil ji do sňatku s nějakým bohatým a starým nebeským šlechticem. Za muže jí zvolil pracovitého a švarného mladíka jménem Hikoboši, jenž každý den zapřahal volky a oral na nebeském poli. Ti dva v sobě našli zalíbení a žili šťastně - ale pro samé štěstí zapomněli na práci, řečeno lakonicky úplně zlenivěli. To se samozřejmě nelíbilo Nebeskému vládci, a tak se podruhé vložil do děje a milé manžele od sebe odtrhl. A aby je náhodou nenapadlo zase zaláskovaně lenošit, oddělil od sebe ten nešťastný pár Nebeskou řekou - tedy Mléčnou dráhou. Jen jediný den v roce, jen jedinkrát na krátkou chvilku se ti dva mohou zase setkat - hádáte správně, ten den nastane 7. července.
Osud byl k Nebeské přadleně a Nebeskému oráči pěkně krutý. Jakoby nestačilo, že se mohou vidět jen jeden den v roce, navrch ten den musí spadat do období slivoňových dešťů, kdy se po obloze prohánějí mraky snad každý den. Nemusíme snad dodávat, že pokud je zataženo, nedohlédne ani jeden z nebeského páru na druhý břeh a k setkání nedojde. Nezbude jim, než čekat další rok...
Snad se jednou Nebeský vládce smiluje a ty dva zase nechá žít spolu. Zatím to však zůstává pouhým přáním, ke kterému se navíc každý rok připojují tisíce dalších. Na barevně ozdobených bambusových větvích a větvičkách se tak třepetají papírky s větami jako: "Abych se naučila dobře vařit." "Abych se naučil jezdit na kole." "Abych měl dobré vysvědčení." Když se do toho vmísí dospělí, objeví se i přání za mír ve světě apod. Zdobení bambusových větviček a vůbec slavení svátku Tanabata se do Japonska dostalo pravděpodobně z Číny v období Nara (8. století) a mezi lid se rozšířilo v období Edo (17.-19. století).
Náš medvěd si ještě na kolo netroufá, vysvědčení ho také netrápí, tak si na svůj první svátek Tanabata připravil prozaičtější přání: Abych už mohl jíst banán....
I letos po obloze honila mračna, ale nakonec se slitovala, a na jižní obloze se rozzářily hvězdy. Dnes to Nebeské přadleně a Nebeskému oráči vyšlo :-)
TOPlist
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 hanci hanci | Web | 8. července 2006 v 14:38 | Reagovat

Ta legenda je moc nádherná. Vůbec východní legendy jsou krásné. Líbí se mně jejich zvyky a pověry, i když já sama na nic nevěřím. Ale u nich se mně to moc líbí. Viděla jsem už víc dokumentů, kde se o tom vyprávělo.

Strašně se vždycky těším na Tvůj nový článek a skoro denně kontroluji, jestli už přibyl. Takže moc dík za tento i ostatní. Přeji hezké dny celé rodince.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama