Srpen 2006

Stalo se na sklonku srpna

28. srpna 2006 v 18:21 | niko a pepáš |  Hovory u dýmky a šálku čaje
Skoro se zdá, že není pomalu o čem psát. Snad je to únavou z horka, ale ani televizní zprávy na veřejnoprávním kanále nepřinášejí v posledních dnech mnohem zajímavého. Tématem týdne je bezesporu "kapesníčkový princ" alias nadhazovač Saitó, člen vítězného týmu baseballové turnaje středních škol. Bleděmodrý kapesník, kterým si při zápase stíral pot, se stal velice dobře prodávanou komoditou a řada obchodů hlásí: vyprodáno. Zástupy fanynek okupují den co den hřiště, na kterém se japonský středoškolský výběr připravuje na zápasy ve Spojených státech. Média rozebírají Saitóovu budoucí kariéru.....
Jak jsme říkali, snad za to mohou zmíněná horka. O tom by ostatně mohli vyprávět v Hirošimě, kde během výcviku omdlelo a s úžehem bylo převezeno do nemocnice 11 policistů. Teplota toho dne se vyšplhala na 35 stupňů.
"Kdyby ti policisté z Hirošimy podrželi deštník nad hla..vou,,tááák. Asi takhle, ne. Tak by se jim ze sluníčka špatně neudělalo. A mimochodem, ty máš deštník kde, tati?"
V obchodním domě na tokijské Ginze zaútočila zatím neznámá žena na prodavačku a deštníkem ji bodla do oka. Podle svědků byla nespokojená se zbožím v dotyčném obchodě.
Ani sadaři nemají konec srpna jednoduchý. V prefektuře Óita bylo těsně před sklizní odcizeno na 1200 kusů vysokojakostních hrušek naši. V Aomori neřádili zloději, ale medvědi, kteří spořádali na tři tisíce jablek. Pokud znáte ceny ovoce v Japonsku, snadno si odvodíte, že to byl jeden z nejdražších medvědích rautů v dějinách.
Na příletové dráze kumamotského letiště byla objevena díra o průměru zhruba 30 centimetrů - pachatelem je pravděpodobně blesk. Závada byla ale naštěstí objevena včas a během odklonu několika spojů opravena.
V posledních dnech se také vede debata o tom, kam až může vést ochrana osobních dat. Může za to zdánlivě nesouvisející nehoda, kdy dítě strčilo prsty do skartovacího přístroje. Do zavedení zákona o ochraně osobních dat bylo možné vidět skartovačky leda na úřadech a ve firmách, v současnosti se však staly součástí běžných domácností.
Na závěr se vlna kritiky snesla na zaměstnance veřejné správy. Nejprve byl v prefektuře Mijagi ve městě Sendai zatčen zaměstnanec městských vodovodů, neboť pod záminkou pravidelné kontroly vnikl do několika bytů a znásilnil sedm žen. Úředník wakajamské radnice (ve stejnojmenné prefektuře) se pod zámkem ocitl za to, že si výhružkami vynucoval společnost ženy ze sousedství. A do třetice - podnapilý úředník radnice ve Fukuoce automobilem srazil a zabil tři děti.
Premiér Koizumi si závěr kariéry "zpříjemnil" návštěvou Kazachstánu, zatímco v Japonsku pokračují debaty o jeho nástupci. Kandidáti pomalu představili své vize - zatím nejpravděpodobnější vítěz, současná pravá ruka premiéra, Abe Šinzó, promluvil o nutnosti sepsat vlastní japonskou ústavu (ta současná je dílem americké poválečné správy), současný ministr financí Tanigaki stále zdůrazňuje potřebu zvýšení spotřební daně, kterou chce pokrýt rostoucí náklady na sociální a zdravotní péči. Současný ministr zahraničí Aso Taró zase představil plán školské reformy. Zásadní pro všechny kandidáty ale bude podpora, kterou se jim podaří vyjednat u jednotlivých frakcí, jež existují v rámci jejich vlastní strany - tedy vládnoucích liberálních demokratů. (Právě Abe má za zády silnou frakci bývalého premiéra Moriho.)
Minulý týden jsme opomněli velký výpadek elektřiny v oblasti hlavního města. Příčinou nebyla síť přetížená klimatizacemi a větráky, ale jeřábová loď, která během manipulace zavadila o dráty vysokého napětí. Více jak čtyři hodiny byly kanceláře, nádraží a domácnosti v centrálním Tokiu bez dodávek elektřiny. Ve zprávě, kterou tento týden prezentovaly rozvodné závody, se ale píše, že obnovit dodávku proudu se podařilo už po třech hodinách.... :-O

Cikády

28. srpna 2006 v 14:17 | pepáš a niko |  Ze Sněhové země
K místnímu létu patří neodmyslitelně i zpěv cikád - někdo tomu zpěv neříká a je pravda, že občas není pro samé cikádí "koncertování" pořádně slyšet ani vlastní hlas. Cikád je na světě přes 3000 druhů, mají rády teplé podnebí a jejich velikost kolísá od 2 do zhruba 13 centimetrů. Díky přízni osudu je v našem okolí nejčastější poměrně malý druh niiniizemi, takže vábení samečků netrhá ušní bubínky, ale dokresluje celkem příjemně atmosféru niigatského léta. To v takovém Kantó, kde je nejrozšířenějším druhem aburazemi, občas člověku dochází trpělivost. Ostatně i Bašó napsal verš o tom, jak "zpěv cikád proníká do skály" - někdy je to skutečně síla. Ostatně na této adrese si zpěv cikádích samečků můžete poslechnout.
Larva cikády žije (podle druhu) 3 až 17 let v zemi. Jednoho letního rána opustí tento temný příbytek, zanechá na zemském povrchu malou díru a zanedlouho se na svět vyklube bělostná dospělá cikáda. Ta se za pár hodin zbarví do většinou nenápadné šedé a hnědé, má před sebou však jen něco přes týden života. Larví tělo přilípnuté k větvím stromů nebo stonkům se možná stalo jednou z inspirací režiséra Mijazakiho při tvorbě mé oblíbené Naušiky z údolí větru. Takřka průhledná schránka krásně držící tvar hmyzího těla...celý ómu....

Vlhkožrout

28. srpna 2006 v 13:22 | pepáš a niko |  Ze Sněhové země
Kdo někdy pracoval v prádelně, dokáže si snadno představit, jak chutná japonské léto na vlastní kůži. Teploty přes třicet stupňů a hlavně vysoká vlhkost, často přes devadesát procent. Bydlení se tak stává takovým soubojem s plísní, který se dá vyhrát pouze, když máte po ruce šikovné pomocníky. V koutech, ve skříních, za nábytkem - všude tam, kam se nedostane čerstvý vzduch při větrání, má vlhost tendenci zapouštět kořeny. Úspěšně jí v tom brání chlorid vápenatý, jediná složka zázračné krabičky, která za pár dní nastřádá ve svých útrobách půllitr vzdušné vlhkosti.

Lotosy

28. srpna 2006 v 13:03 | pepáš a niko |  Ze Sněhové země
Historie lotosů v Džóecu se začala psát už v druhé polovině 19. století. S koncem šógunátu přestaly plnit hrady svou obrannou povinnost, a tak jistého panu Hosaku napadlo, že by se vodní příkop o hori dal využít na pěstění leknínů. Založil tak tradici, díky níž se dnes na úctyhodné ploše nachází několik desítek druhů lotosů, které nejen množstvím, ale především přítomností jak bílých, tak červených květů tvoří světově unikátní sbírku.
Každý rok zhruba od polovina července do poloviny srpna, kdy tato symbolická květina buddhismu vyčaruje z bahna krásné květy, se v Džóecu koná Svátek lotosů. Pořádá se výstava fotografií, soutěž v básnění, čajový obřad a celá řada doprovodných akcí.
Květy jsou sice překrásné, ale takový lotosový kořen - bez toho se japonská kuchyně neobejde.... i to je jedno velké plus pěstování lotosů...

Co nového v Japonsku

21. srpna 2006 v 20:20 | pepáš a niko |  Hovory u dýmky a šálku čaje
Výpadek techniky a časové vytížení nás od psaní blogu trochu zdrželo - ve stručnosti tedy hlavní události posledních týdnů.
Číslem jedna byla bezesporu svatyně Jasukuni. Jako každý rok i letos se v ní poklonil premiér Koizumi duším těch, kteří položili životy ve válkách, jež Japonsko vedlo. Kritiku nejen z Číny a Koreje, ale i z vlastních řad, si každoročně vysluhuje proto, že mezi osoby uctívané v tokijské Jasukuni jsou zařazeni i váleční zločinci odsouzeni Tokijským tribunálem po skončení druhé světové války. Vlnu nevole vzbudilo i to, že si Koizumi letos pro návštěvu svatyně vybral 15. srpen - tedy den výročí skončení druhé světové války.
Sledovaností několikrát vyšší, než se může pochlubit profesionální liga, skončilo klání středoškolských baseballových týmů. V tradičním turnaji Kóšien zvítězila tokijská Waseda (škola přislušící ke slavné stejnojmenné univerzitě).
"Kimarite wa, hanacukami. Hanacukami ni jori Širokuma no kači de gozaimasu."
"Vítězným chvatem byl úchop nosu. Bílý medvěd zvítězil úchopem nosu." Kdepak sumó.....
Zápasníci rikiši opustili Japonsko. Poprvé po skončení druhé světové války se odebrali na Taiwan, kde se koná velké soustředění před blížícím se zářijovým turnajem sumó. Rikiši Kjokušúzan byl reportéry přistižen, jak tráví večer v dámské společnosti - později vyšlo najevo, že se jedná o jeho choť, a mediální hovory se opět stočily k formě jednotlivých zápasníků a hlavně k tomu, zda-li ózeki Hakuhó tentokráte uspěje a stane se jokozunou...
Nevyřešená otázka severních ostrovů - o které se Japonsko pře s Ruskem - byla jednou z příčin tragédie, která se odehrála u ostrova Hokkaidó. Ve vodách, na které si dělají nárok jak Japonsko tak Rusko, zahájila loď ruské pobřežní hlídky palbu na japonskou rybářskou loď. Jeden z rybářů byl zabit, zbylí tři zajati. Ruská strana argumentuje tím, že loď neodpovídala na výzvy pobřežní hlídky a neměla vyvěšenou vlajku. Na její palubě pak Rusové zajistili ulovené chobotnice, jejichž lov Rusko v této oblasti zakazuje - ruská strana tak argumentuje zesílením boje proti ilegálním rybolovu.
Císařská rodina doprovodila princeznu Kiko do nemocnice, kde byla hospitalizována kvůli přípravám na porod, jenž bude s ohledem na zdravotní stav princezny a řadu dalších okolností proveden císařským řezem. Narodit se má chlapec, a tak se spekuluje o tom, že se jedná o budoucího následníka trůnu.

Ohňostroje

21. srpna 2006 v 19:40 | pepáš a niko |  Ze Sněhové země
Ohňostroje patří k japonskému létu stejně neodmyslitelně jako slavnosti o macuri (jejichž součástí ohňostroje často bývají). Však také střelný prach používali už ve staré Číně právě k těmto radovánkám (než někoho napadlo, že se s tím dají rozhodovat války) a Japonci tuto kratochvíli s radostí přejali. Vyrazit si v letním kimonu, takzvané jukatě, na ohňostroj - bez toho si léto ani nelze představit.
Velké ohňostrojové slavnosti se chlubí 20 či 30 tisíci vystřelenými rachejltemi, ale mnohdy si Japonci vystačí s malou sadou podobnou našim prskavkám (v létě je prodávají snad všechny obchody) a pláže či zahrady se tak noc co noc pestrobarevně rozsvěcují.

Letní slavnosti 弥彦祭

21. srpna 2006 v 19:24 | pepáš a niko |  Ze Sněhové země
Léto znamená v Japonsku především letní slavnosti - o macuri. Velkolepé slavnosti, na které se sjedou desetitisíce lidí (jako třeba na slavná kjótský Gion macuri) i malé místní svátky vycházejí ze společného šintoistického základu. Středem oslav je místní božstvo kami, které během letních svátků opouští domovskou svatyni a v ozdobené schráně o mikoši se vydává na pouť městem. Každý kraj, ba takřka každá svatyně má své specifické rituály a zvyky, které letní svátky provázejí - my se zde pokusíme pro ilustraci přiblížit svátek svatyně Jahiko.
Nevím, jak se to stalo, ale už mám pocit, jako bychom k vesnici Jahiko patřili odjakživa. Snad za to může chladná zima, která nepřeje dlouhým hovorům (a místní dialekt se tak scvrkl do roztomilých zkratek), a tak se v Jahiko řeší vše rychle, jasně a na rovinu. Pak se stane, že zapadnete do takové komunity, ani nevíte jak. Takřka jako přirozenou věc jsme přijali pozvání účastnit se místního svátku nejen jako turisté, ale spolu s "domácími" obléknout kabátek happi a zařadit se do průvodu.
Ve svatyni probíhají od rána obřady a rituální tance kagura, od pravého poledne nosí bůžka kami městysem děti. Zpívají a tančí a k večeru zanesenou schránku o mikoši zpět do svatyně, ke které už se přibližují za troubení na mořské lastury muži rozdělení podle příslušnosti k různým spolkům či částem vesnice. Před hlavní síní následuje krátký obřad, během něhož už ramena účastníků zatěžkávají jednak nosítka schránky o mikoši, a pak také konstrukce s lucernami a květinovou výzdobou. Záhy vyrazí toto procesí do ulic. Celý průvod jsem pohromadě neviděl, protože tou dobou se má ramena prohýbala pod tíhou dřevěné konstrukce - navíc kromě prostého nošení, následovalo co dvacet metrů divoké otáčení a vyzdvihování podstavce tóródai do výše. Naštěstí jsme zanedlouho dorazili před obchod, který sponzoroval právě náš tóródai, a kde v kádi s ledem čekala orosená odměna. Božstvo kami opouští svatyni, aby si od něj místní lidé vyprosili ochranu na další rok a zároveň poděkovali za rok uplynulý. Abychom se na jeho příchod připravili, tančíme dokola typický letní tanec bon odori (jehož variace se liší od údolí k údolí), na oslavu je připraven i nezbytný ohňostroj. To už ale máme zase tóródai naložený na hřbetě a vracíme ke svatyni. Tam už čeká o mikoši a do procesí se zapojují i místní stařešinové, nosiči luceren a šintoističtí kněží. Za neustálého zpěvu rituálních písní neseme
tóródai ulicemi, co chvíli se zastavíme a zběsile s celou konstrukcí opisujeme kruh a vše korunujeme jejím opakovaným vyzdvihování do výše. V malých uličkách čekají lidé na zápražích, aby nás povzbudili a nabídli vodu či sake. S ubývajícími silami se člověk dostává takřka do transu, takže mu připadá masivní dřevěná konstrukce jako pírko a- unášen melodií rituálních zpěvů a zvukem bubínků a fléten- s ní pohazuje jakoby se nechumelilo (tři dny bolavých ramen a zad pak přinášejí pomalý návrat do reality). Na závěr doprovodí lucernové podstavce božstvo kami zpět do svatyně, kde v obklopení stařešinů, kteří rytmicky poklepávají holemi o podlahu, provádějí kněží poslední tajný obřad.
Ještě v horké lázni, ve které ještě týž večer rozpouštím únavu, mi v hlavě zní zpěvy letního svátku. Jak už jsme předeslali v úvodu, každý kraj a svatyně má svá vlastní specifika - někde nese průvod na ramenou několik desítek metrů dlouhou maketu hada, jinde v průvodu tančí celé město, v jiném místě se zase utkávají nesezdaní mladí muži v rituálním souboji - kdepak japonské léto.......