Duben 2008

Svátek svatyně Hakusan - Kagura

30. dubna 2008 v 8:00 Ze Sněhové země
Konečně začíná obřadní tanec kagura. Kagura předváděná ve svatyni Hakusan je tradovaná už po staletí, podle jedné z teorií pochází původně z ósackého chrámu Ten´ódži. Pět chlapců, jež jsou středem tohoto svátku, se tanci učí v prostorách svatyně; několik dní ve svatyni, odděleni od rodiny, i přespí a po celý den se věnují výuce.
Během odpoledne je zatančeno zruba patnáct tanců kagura. Každý z nich vypráví jiný příběh, jinou legendu. Čas v nich plyne zcela mimo naše vnímání, velmi velmi pomalu. Pokud neznáte obsah a pozadí jednotlivých tanců, může vás rytmus doprovodné hudby a opakování stále stejných pohybů ukolébat. Kromě příběhu zašifrovaného v tanečních krocích a pohybech, má kagura ale ještě skrytou vnitřní dynamiku. Jedno mávnutí rukou nás totiž může přenést o desítky let napřed či zpět...
Chlapci tančí až do podvečera. Když už se slunce začne sklánět k západu, objeví se na spojovacím mostku Dračí král. Ohnivě červené roucho odráží ve svých záhybech poslední paprsky zapadajícího slunce. Během tance Dračího krále se vše kolem ponoří do tmy a poslední taneční krok je signálem k tomu, aby se božstvo kami, jež po celý svátek dlelo v přenosných schránkách, vrátilo zpět do svatyně. Tím končí i celý svátek svatyně Hakusan.

Svátek svatyně Hakusan - Lví tanec a ohaširi

29. dubna 2008 v 8:00 Ze Sněhové země
Časně zrána dorazí průvod účastníků znovu do prostranství svatyně. Během obřadů jsou božstva kami přemístěna do přenosných schránek omikoši, ve kterých se posléze vydají ven z útrob svatyně. Ve svatyni Hakusan jsou uctívána tři ženská božstva, proto se obřadů nesmí účastnit ženy a proto jsou centrem svátku chlapci očigo nikoli dívky - na ženy by božstvo mohlo žárlit, a to není v žádném případě žádoucí.
První ze svatyně ovšem nevychází nikdo jiný než posvátný lev šiši. Vede celý zástup po prostranství před svatyní. Postupuje jen velmi velmi pomalu, každý centimetr půdy před sebou vyplňuje nespočtem tanečních kroků. Očišťuje cestu pro božstvo kami, zbavuje mostky zábran, několik hodin bez ustání vede zástup, k němuž se postupně přidávají všechny tři přenosné schránky omikoši i všech pět chlapců, opět nešených na ramenou.
Kolem poledne se celý průvod zastaví. Blíží se jeden z vrcholů svátku - ohaširi. Napětí roste, neboť všichni vědí, co bude následovat - chvatný úprk do boční síně svatyně. Pokyn k běhu však ne a ne přijít. Pokaždé, když se v doprovodné hudbě ozvou varhánky šičiriki, vše už tak tak vyrazit, ale veliký bambus v čele průvodu se pokaždé zase snese dolů. Ještě ne!
Bůhví jak dlouho to trvá... Když už člověk pomalu přestane věřit, že se dnes "poběží", ozve se najednou hlasitý výkřik a všichni vyrazí kupředu. Než se člověk naděje, zmizí schránky omikoši v útrobách boční síně. Chlapci očigo, jež se ještě před několika málo okamžiky divoce pohupovali na ramenou svých nosičů, jsou také jeden po druhém odnášeni do vnitřních prostor. Čekají je přípravy na obřadní tanec kagura.
(Pokračování příště.)

Svátek svatyně Hakusan - Júsai (V předvečer svátku)

28. dubna 2008 v 8:00 Ze Sněhové země
Městečko Nó se nachází v západním cípu niigatské prefektury. Obklopeno horami na jedné a mořem na druhé straně. Městečko Nó bezesporu patří k malebným koutů kraje Ečigo.
Hned při pobřeží se nachází šintoistická svatyně Hakusan džindža (svatyně Bílá hora), kterou založil už v roce 702 císař Sudžin. Přitom hlavní síň, dochovaná do dnešních dnů, byla postavena v období Muromači, tedy v šestnáctém století.
Každý rok na konci dubna hostí svatyně Hakusan svátek, jehož hlavní náplní je kagura - obřadní tanec. V předvečer svátku se koná oslava Júsai, během níž nejprve vyráží průvod z komunitního centra směrem ke svatyni. Ústředním bodem je 5 chlapců očigo, kteří se během svátku nesmí dotknout nohou země, jsou tedy neustále nošeni. Budou to právě oni, kdo bude předvádět druhý den obřadní tanec.
Potom, co průvod dorazí do prostranství svatyně, je v útrobách svatostánku vykonáno několik obřadů, aby se po jejich skončení všichni zase odebrali zpět do města.
Během noci pak následují další obřady, takzvané kaiwataši, při nichž zní troubení na mušli. Poslední zatroubení se ozve za rozbřesku druhého dne, kdy začíná hlavní den svátku...
(pokračování příště)

Sansai - jarní "zelenina"

24. dubna 2008 v 8:00 | pepáš a niko |  Ze Sněhové země
TOPlist
Sansai - jarní horská "zelenina" nás táhne do blízkých hor a lesů. Vždyť jsou pupeny nasáklé sílou jara a dodají tělu energii, kterou spotřebovalo během dlouhé zimy zde ve Sněhové zemi. Na krátkém videu jsou zachyceny pupeny stromu košiabura, jenž má v češtině krkolomný název akantopanax deštníkolistý. Chudák, takové jméno si určitě nezaslouží.
Stejně jako tara no me, pupeny stromu arálie vysoká (nebo též arálie štíhlá) se košiabura hodí na tempuru, tedy na smažení v křupavém těstíčku. Stačí jediné sousto, aby člověka uchvátila nejen svěží chuť, ale i báječná vůně, která v sobě skrývá jaro.

Sakury v takadském parku

23. dubna 2008 v 8:00 | pepáš a niko |  Ze Sněhové země
Jako každý rok rozkvetou v dubnu čtyři tisíce sakur v takadském parku. Slavné jsou zejména jozakura - noční sakury, kdy narůžovělé květy tančí ve stínu luceren a lampiónů. Pod rozkvetlými korunami se dlouho do noci popíjí, pojídají všelijaké dobroty, zkrátka probíhájí radovánky jménem o hanami - obhlížení sakurových květů.
Někdy má člověk mezi všemi těmi stánky s chobotničkovými koulemi takojaki, smaženými nudlemi, párky, banány v čokoládě, rýžovými koláčky, brambory s máslem, strašidelnými hrady a bůhví čím ještě pocit, že už tu o radost ze sakurových květů ani moc nejde. Ale stačí zabrousit do klidnějších míst, kde se jen pár lampiónů pohupuje na rozkvetlých větvích a jinak sakury halí svou krásu do tmy. Nebo o kus dál z loďky pozorovat, jak se něžné kvítky odrážejí ve ztemnělé hladině.
Hanami tak i v dnešní době nabízí jak hlučnou zábavu, tak tiché rozjímání. Tak můžete popíjet s kolegy a přáteli pod noční oblohou, nebo se třeba oddávat čajovém obřadu, pokusit se složit haiku opěvující sakury a uspět s ním v básnické soutěži, a nebo se sám toulat podél odlehlých vodních příkopů, jež kdysi obklopovaly takadský hrad, a v tichosti se kochat něžnou krásou sakurových květů... Ale co si budeme povídat... Při návratu z takové procházky přijde vhod číška sake, pár vlídných slov a třeba, třeba, třeba poppojaki - niigatská specialita, pečené tyčinky z těsta podobnému našemu piškotovému...
TOPlist

Jahiko - svátek "Jukake macuri"

22. dubna 2008 v 8:00 Ze Sněhové země
Rozkvetlé sakury jsou pro vesnici Jahiko v kraji Kaecu, tedy severní části niigatské prefektury, znamením svátku "Jukake macuri". "Ju" znamená horkou vodu, v tomto případě horký pramen, tedy léčivou lázeň. "Kake" pak vychází ze slovesa "kakeru", tedy polévat, kropit. "Macuri" znamená svátek. Na první pohled by se tedy mohlo zdát, že půjde o divoké řádění, při němž budou proudy horké vody skrápět hlavy účastníků. Až na malé výjimky se však žádné velké "vylomeniny" nekonají.
Obsahem svátku je provézt veliký sud s "léčivou lázní" celým městečkem až do prostor svatyně Jahiko džindža. Zde je pak vykonán obřad a voda, která byla božstvem kami takto očistěna, pak putuje do horkých lázních, hotelů i domácností v okolí, aby všem přinesla zdraví a sílu na celý rok. Voda pochází ze svatyně Ju džindža ležící nedaleko. Tamější horký pramen léčí tělo i ducha, ostatně samotný název svatyně už mluví za vše: svatyně horkých pramenů.
Veliký sud táhne takřka celá vesnice a každý, kdo se náhodou nachomýtne kolem. A aby to nebylo tak lehké, kuje vzadu za vozem atozuna, čili zadní lano, samé lumpárny. Přesněji řečeno, čas od času táhne vůz s léčivou vodou vší silou zase zpět. Proti přesile sice nemá šanci, ale přesto "tahouny" alespoň potrápí. Navíc je to právě atozuna, kdo občas dostane spršku léčivé vody, aby šlo brždění lépe od ruky.
Z vozu s léčivou vodou udává všemu rytmus kakegoe, vyvolávání: "Enjáá, enjáá." Je prokládáno pobídkami typu: "Zvolna!" "Zaber!" "Do svatyně zamiř!" Sem tam jsou k dobru přidány průpovídky jako: "Sakury! V plném květu!" "Atozuna! Už nemáte sílu, či co!" To vše dodává svátku jedinečnou atmosféru.
Na konci je voda z velkého sudu přelita do třech menších nádob a odtud směřuje na ramenou účastníků až před samotnou svatyni. Tam je voda při obřadu očištěna a rozdávána poutníkům.
Více o vesnici Jahiko:
Tradiční japonský hotel, rjokan, Sakuraja.
Letní svátek "tóró macuri" ve svatyni Jahiko džindža.
Fotografie ze svátku "tóró macuri" naleznete zde.
Zimní Jahiko naleznete zde.
TOPlist

Snídaně pod sakurovými květy

21. dubna 2008 v 8:00 Ze Sněhové země
Když sedíte v vlaku a projíždíte Japonskem v době, kdy kvetou sakury, neubráníte se kouzlu jejich něžné krásy. Okolní stromy ještě nejsou pokryty svěže zeleným listovým, barva krajiny je ještě trochu zimní, nevýrazná, zemitá. A do toho náhle jako záblesk ohňostroje růžová barva sakurových květů. Krajina za oknem vlaku ubíhá rychle, ale i tak máte dost času vychutnat si rozkvetlé sakury na školních dvorech (japonský školní rok začíná v dubnu, takže když se to poštěstí, je první školní den jako vymalovaný...), v parcích, zahradách... Co chvíli se jako růžové stužky mihnou před vašima očima sakurové aleje.
Mám nejraději horské sakury. Na krátký čas květu vystoupí ze stínu horských strání a naplno se rozzáří. Jsou skutečně jako ohňostroj, který rozesel své záblesky po širokých údolích.
Jak jen se trochu oteplí, není nic lepšího, než do rýže přidat nakládané sakurové květy a posnídat pod šidarezakura, jejíž větvě splývají zvolna k zemi.
TOPlist

Svázaný bůžek džizó

19. dubna 2008 v 18:01 Na cestách
Na pomezí prefektur Saitama, Čiba a oblasti hlavního města se nachází rozlehlý park Mizumoto kóen. Obvod parku lemuje sakurová alej, uvnitř parku samotného pak jezero a zeleň nabízí příjemný oddech v betonové džungli, jež park oblopuje.
Poblíž hlavní brány parku na "tokijské" straně se mezi řadovými domky skrývá buddhistický chrám sekty Tendai a v něm šibarare džizó - svázaný bůžek džizó. Když si něco přejete, svážete džizóa provazem. Když se vám toto přání splní, džizóa z těchto "pout" uvolníte. O tom, že ne všechna přání se vyplní, se přesvědčíte hned na první pohled. Chudák džizó sotva že vidí... Celá jeho postava je zahalena provazy, z nichž každý symbolizuje jedno přání...
Kde se tato tradice zrodila? To se budeme muset vrátit do období Edo, kdy Japonsku vládl rod Tokugawa. Náš příběh se udál jednoho letního dne za vlády šóguna Jošimuneho. Příručí obchodu s látkami a plátnem dorazil se svým vozíkem právě před náš chrám. Rozhodl se ukrýt před letním parnem ve stínu mohutného jinanu a na chvilku nechat nohy odpočinout. Co čert nechtěl, za pár okamžiků ho únava zcela přemohla a příručí usnul.
A co nevidí, když se vzbudí? Nevidí svůj vozík a všechno zboží, co na něm bylo naložené. Nebožák se ještě nevzpamatoval z toho leknutí a už peláší na strážnici. V tu dobu je zrovna ve službě soudce Óoka Tadasuke z kraje Ečizen: "Na zločin se z chrámové zahrady díval bůžek džizó, aniž by učinil cokoliv, aby té kráděži zabránil. Bůžek džizó jest tedy spoluviníkem. Svázat! A na strážnici s ním!" rozkázal soudce Óoka. Nikdo z toho moc moudrý nebyl, ale rozkaz je rozkaz. A tak sošku džizóa svázali, naložili na vůz a vyrazili k soudnímu dvoru. Ale nejeli přímo. Objeli se svázaným džizóem okolní ulice, a to se rozumí, že se za chvilku za vozem tlačil zástup zvědavců. Všechny zajímalo, jaký rozsudek že vynese slavný soudce Óoka.
Průvod se svázanou soškou džizóa dorazil na soudní dvůr a s ním možná půl města. Soudce Óoka si změřil pohledem dav, který se natlačil dovnitř a praví: "Bez důvodu vniknout do prostor soudního dvora! A ještě s takovým rámusem!! To je ten nejtěžší přestupek!!! Jako pokutu každý z narušitelů na místě ihned složí štůček plátna či látna!!!" Proti příkazu vrchnosti nebylo žádného odvolání, a tak za chvíli vyrostla uprostřed soudního dvora hromada látek a plátna. Soudce Óoka dal přivolat okradeného příručího, a ten mezi nashromážděnými látkami ihned našel ty, o něž ho před pár okamžiky zloděj připravil. A tak byl odhalen ne jeden zloděj, ale hned celá zlodějská tlupa, co po dlouhý čas sužovala krádežemi celý okrsek.
A od té doby se stal místní bůžek džizó ochráncem proti krádežím a zlým silám. A poutníci, které do chrámu přivedlo přání či prosba, milého džizóa od té doby svazují. Když se jim přání vyplní, jeden provaz zase se sošky džizóa sejmou...
TOPlist

Todžótei a šógunova káva

17. dubna 2008 v 17:42 Na cestách
V období Edo (1603-1867) spojovala cesta zvaná Mitokaidó hlavní město a knížectví Mito, sídlo vedlejší větve vládnoucího rodu Tokugawů. Město Macudo ležící na této důležité komunikaci, která se dnes prozaicky nazývá státní silnice číslo 6, bylo v minulosti místem skýtajícím přístřeší a občerstvení poutníkům, místem zájezdních hostinců.
Poblíže šintoistické svatyně Macudo džindža vyrostla v roce 1884 (už po pádu Tokugawů) rezidence Todžótei. Uchyloval se sem často poslední šógun Tokugawa Jošinobu, aby se zde věnoval svému koníčku - fotografování. Todžótei se v té době často stával místem, kde se scházeli příslušnící bývalé šlechty, později se stal hlavní rezidencí Tokugawů z Macuda.
Kdyby byl svět, čím byl; tedy kdyby revoluce Meidži nepřinesla pád rodu Tokugawa, byl by dnes Tokugawa Jošitomo, vnuk posledního šóguna Jošinobua, možná nejmocnějším mužem Japonska. Namísto toho se kromě mnoha dalších aktivit věnuje velké "lásce" svého děda - kávě. Logicky se jeho "základnou" stala rezidence Todžótei, dnes kulturní památka, kde prezentoval "šógunovu kávu" a vzpomínal na vztah svého děda ke kávě.
Jošinobu byl pravděpodobně prvním šógunem, který pil kávu. Stalo se tak v roce 1867, kdy pozval velvyslance tehdejších mocností u příležitosti vyjednávání o otevření přístavu v Kóbe na Ósacký hrad. Aby si získal jejich přízeň, najal přední kuchaře a podávala se prvotřídní francouzská kuchyně pochopitelně z drahých dovezených surovin. Na závěr se, poprvé na šógunově dvoře, pila káva. Pro Jošinobua to prý byla láska na první "doušek". Mimochodem hostina pro zahraniční velvyslance by dnes vyšla v přepočtu na zhruba 455 miliónů jenů.
Pokud bychom se ponořili ještě hlouběji, zjistili bychom, že "první" šógunova káva byla s nejvyšší pravděpodobností indonéská "mandelin", pražená na dřevěném uhlí ve stylu french roast. A způsob přípravy? V té době v Evropě rozšířené povaření kávy na mírném plameni. Vznikne tak poměrně silná a hořká káva, takže se hojně přidával cukr a mléko.
Kromě kávy a vzpomínání na poslední období vlády Tokugawů nabízí dnes Todžótei procházku krásnou zahradou (mimochodem se můžete pohledem do zahrady kochat při pití nejen kávy, ale i šlehaného čaje mačča). A když zrovna v té době kvetou sakury...
TOPlist

Cukuši aneb přesličkové menu

15. dubna 2008 v 16:06 Ze Sněhové země
Jakmile vystrčí cukuši, přesličky rolní, své hlavičky z jarních strání, nezůstane duše lidí narozených na Kjúšú v klidu. Cukuši totiž platí na Kjúšú za vyhlášenou pochoutku. Jinak je tomu ale ve Sněhové zemi. Zde v niigatské prefektuře sice zaplní cukuši jarní stráně, ale moc labužníků mezi místními, zdá se, není. I proto je možná cukuši tolik... Nicméně s chutí do toho, cukuši, přeslička rolní, totiž skýtá úžasnou hořkosladkou harmonii...
Nejprve je nutné cukuši zbavit kalhot hakama, jak se říká načernalým "sukénkám" na stvolu (to je ale odborné výrazivo...). Takto "obnažené" přesličky pak dáme do studené vody, abychom "hlavičky" zbavili spor (na zhruba 5 minut). Poté přesličky ponoříme zhruba na 1 minutu do vroucí vody. Tak jsou přesličky připraveny na další použití.
Cukuši se hodí do tradiční japonské polévky z bobové pasty, misoširu. Je však vhodné do ní na závěr vmíchat vajíčko a zjemnit tak hořkou chuť cukuši.
Jako další se nabízí pokrm zvaný "kimpira". Na pánev nalejeme sezamový olej a přesličky lehce posmažíme (asi 1 minutu). Zalejeme 80cc dašidžiru ("daši no moto" se prodává v Čechách; jedná se o vývar z kacuobuši, tuňáka malého, či o vývar z řasy kombu), přidáme 1 polévkovou lžíci cukru, 1 polévkovou lžíci sake a 3 pol. lžíce sójové omáčky. Zhruba 5 minut povaříme. Nakonec posypeme praženým sezamem. A je hotovo!
TOPlist

Katakuri

14. dubna 2008 v 18:41 | pepáš a niko |  Ze Sněhové země
Když lužní lesy v Polabí rozvinou bílý koberec - nikoli ze sněhu, nýbrž ze sněženek, říká se, že už dorazilo jaro. Ve Sněhové zemi je takovým poslem jara květina katakuri - japonská příbuzná rostliny jménem kandík psí zub. Zdaleka však nepokryje horské stráně svými květy - tu a tam se cudně krčí, jak by měla svěšená ramena.
V minulosti byla tato bylina používána k získávání škrobu, dodnes tak můžete její jméno zaslechnout v názvu "katakuriko", tedy škrobová moučka.

Tak nám zlevnili benzín...

9. dubna 2008 v 9:50 | pepáš a niko |  Hovory u dýmky a šálku čaje
V dubnu vypršela platnost dočasné daně z pohonných hmot. V noci na 1. dubna tak japonští "žlutí andělé" zachraňovali nemálo řidičů, kterým bylo líto načepovat benzín ještě za starou cenu - tedy zhruba o 25 jenů na litr dráže - a po cestě "jim došla šťáva." (Cena benzínu se teď nově pohybuje kolem 125 jenů za litr). Od časných ranních hodin se pak před čerpacími stanicemi, které okamžitě reagovaly na změnu daňové sazby a zlevnily, tvořily kolony. Přitom provozci benzínových pump na prodeji drahých pohonných hmot (v době nákupu ještě zatížených daní) za levný peníz mohou jedině prodělat.
Výnosy z daně, jíž vypršela platnost, se přitom používaly na údržbu a výstavbu silnic. Řada místních samospráv už proto oznámila, že bude hledat zdroje na dopravní obslužnost jinde - nejčastěji v rozpočtech sociálních služeb či školství. Prefekt oblasti hlavního města pak prohlásil, že zvažuje zavedení nové regionální daně, která by zalepila vzniklou díru v rozpočtu.
Radost z levného benzínu tak moc dlouho nevydržela. Vládní koalice navíc opakovaně prohlašuje, že se bude snažit o znovuzavedení této daně. Ale kdoví jak to dopadne, vždyť se politici ne a ne dohodnout ani na novém obsazení nejvyšších postů Japonské banky.

Vzpomínky na leden (3) "Malý nový rok"

7. dubna 2008 v 9:39 Ze Sněhové země
Uma (Kůň)
Poslední ze vzpomínek na lednové oslavy košógacu - malého nového roku nás opět zavede do údolí Kuwadori, tentokrát do jeho nejzaššího cípu, osady Jokobatake.
Tradice "uma" - kůň se pravděpodobně zrodila jako vzdání díků tomuto zvířeti, které bylo nenahraditelné při polních pracech, stejně tak jako při práci v horách. V jiném koutu Japonska byste však tento svátek marně hledali, jedná se o opravdu unikátní rituál. Muži z osady obcházeli v minulosti všechna stavení a představujíce divoce skákající koně prosili bohy o bohatou úrodu.
Kvůli vylidňování venkova hrozil této tradici úplný zánik, do dnešních dnů se však naštěstí zachovala. Sice už účastnící neobchazejí celou osadu a všichni se tak scházejí na jednom místě, ale stejně jako kdysi muži divoce řehtají a jejich skoky víří prach usazený na rohožích tatami.
V rohu obrazovky můžete zahlédnout ozdoby majudama zavěšené na větvích. Tato malo-novoroční dekorace je vyrobena z rýžového těsta a k tomuto období neodmyslitelně patří.
TOPlist

Vzpomínky na leden (2) "Malý nový rok"

4. dubna 2008 v 8:37 | pepáš a niko |  Ze Sněhové země
Jome iwai - oslava snachy
I tento svátek je jednou z tradic odehrávajících se zhruba v polovině ledna, v období nazývaném košógacu, malý nový rok. Střechy domů v údolí se choulí pod sněhovou čepicí. Kam až oko dohlédne, všude bílo. To vše možná nevěstě, která se ten rok přivdala z jiného kraje právě sem do údolí Kuwadori, připomíná, že zdejší kraj neslibuje žádné snadné živobytí. I proto se možná zrodila tato tradice - vzdát díky ženě, která se rozhodla v tomto údolí žít.
Při obřadu drží děti nad "nevěstou" doslova ochrannou hůl. Má ji chránit před vším zlým a pomoci ji porodit hodně dětí. Alespoň to lze odhadnout z tradiční říkanky, jejíž slova zahalil nános času a silného dialektu.

Pan Ovocňák v Kjótu

4. dubna 2008 v 7:53 | pepáš a niko |  Hovory u dýmky a šálku čaje
Nicolas de Crécy, autor pana ovocňáka (poznámka Ondřeje Neffa), pobývá právě v Kjótu. Když se císařským městem toulá někdo, kdo umí několika málo tahy vystihnout náladu či pohyb, kdo se umí na věci dívat trochu z jiného úhlu, stojí to vždycky za to. Na těchto stránkách si můžete prohlédnout, jak vypadá Kjóto viděné francouzskýma očima.